Autor teksta: Lidija Dujmenović
Černé mraky nad dětskými vzpomínkami
Není mezi námi nikdo, kdo by rád vzpomínal na léta, kdy Chorvatsko ovládla válka, nebo o nich dokonce rád mluvil. Probouzí to v nás nepříjemné myšlenky a pocity. Občas je to však nevyhnutelné, protože je třeba připomínat, jakými různými způsoby za takových hrozných okolností bezmocní lidé pomáhají jeden druhému. Tak jak válka lidi odděluje, z druhé strany je stejnou silou také spojuje.
Tento víkend jsem měla příležitost zúčastnit se otevření výstavy na Pražském hradě, která připomíná právě toto téma. A když říkám právě toto téma, myslím tím, jak dokáže válka spojit dva světy, jak český národ pomohl dětem různých národností žijících v Chorvatsku utéct před válkou. Bylo to velmi dojemné a připomnělo mi to také, jak jsem válku prožívala já.
Každý zvuk letadla mi i dnes po třiceti letech ihned připomíná válku, nepříjemný pocit, strach, tmu… Jde asi o trauma, na která tělo už nebude reagovat jinak. Zažila jsem několik válečných útoků, protože jsem se nenechala odvézt z Daruvaru. Rodiče se o to pokoušeli, dokonce jsem pár dní vydržela u rodiny v České republice a několik dní také v Záhřebu u tety, ale brzy pro mě museli přijet, protože se mi stýskalo. Moje místečko v následujících měsících bylo ve sklepě, který už byl v tu dobu docela pěkně upravený, protože jsme nahoru do bytu chodili kvůli nebezpečí jen zřídka.
Na maminku a tatínka si z té doby moc nepamatuji, protože tatínek byl ve válce a maminka chodila pracovat. Tatínek se tu a tam objevil ve dveřích a za chvilku už zase odcházel.
Moje nejlepší kamarádka tehdy byla moje kočička. Prožila se mnou všechny strachy, všechny dny o samotě. Když sirény oznámily nebezpečí, bylo samozřejmě mým prvním úkolem najít mou kamarádku kočičku. K nám do sklepa se vždy nahrnula hromada dalších lidí, sousedé a kamarádi, kteří žádný úkryt neměli. Bylo zajímavé poslouchat, o čem si dospělí povídají a trávit s nimi čas třeba u pouhé sklenice mléka.
Pamatuji si také, že k nám nějakou dobu chodila paní učitelka Milada Rašetićová a učila nás pár žáků, kteří jsme v Daruvaru zůstali. Na tyto školní chvilky, moji učitelku a hru s kamarády mám moc krásné vzpomínky. I když však některé vzpomínky probouzejí pěkný pocit, ovzduší, které tentokrát vládlo, se nad nimi táhne jako černé mraky.
Všechny tyto myšlenky mi prolétly hlavou, když jsem poslouchala projevy na Pražském hradě. Zkrátka, kdyby nás o tom mluvilo tisíc, bylo by to tisíc různých příběhů. Jiných, smutných, dojemných…
Crni oblaci nad dječjim uspomenama
Među nama nema nikoga tko bi se rado sjećao godina kada je Hrvatsku zadesio rat, niti bi o njima rado govorio. To u nama budi neugodne misli i osjećaje. No povremeno je to ipak neizbježno jer treba se prisjećati na kakve sve načine, u tim groznim okolnostima, bespomoćni ljudi pomažu jedni drugima. Kao što rat ljude dijeli, s druge strane ih jednakom snagom i spaja.
Ovaj vikend sam imala prigodu sudjelovati na otvorenju izložbe u Praškom dvorcu, koja podsjeća upravo na tu temu. A kad kažem upravo tu temu, mislim na to kako rat uspije spojiti dva svijeta, kako je češki narod djeci raznih nacionalnosti iz Hrvatske pomogao pobjeći pred ratom. Bilo je vrlo dirljivo i podsjetilo me i na to kako sam rat proživljavala ja.
Svaki zvuk zrakoplova i danas me, nakon tridesetak godina, odmah podsjeti na rat, neugodan osjećaj, strah, tamu…. Vjerojatno se radi o traumi na koju tijelo više neće reagirati drugačije. Doživjela sam nekoliko ratnih napada jer sam odbila da me odvedu iz Daruvara. Roditelji su pokušali, konačno, nekoliko sam dana izdržala kod obitelji u Češkoj, kao i nekoliko dana u Zagrebu kod tete, ali uskoro su morali doći po mene jer sam imala čežnju za domom. Moje mjesto je u nekoliko narednih mjeseci bilo u podrumu koji su tada bili sasvim lijepo uređeni jer smo gore u stan zbog opasnosti išli rijetko.
Mame i tate se iz tog doba baš ne sjećam jer tata je bio u ratu, a mama je odlazila raditi. Tata bi se tu i tamo pojavio na vratima i za čas opet odlazio.
Moja najbolja prijateljica tada je bila moja mačkica. Proživjela je sa mnom sve strahove, sve dane samoće. Kad su sirene označile opasnost, naravno moja prva zadaća bila je naći moju prijateljicu mačkicu. Nama bi u podrum uvijek nagrnula hrpa drugih ljudi, susjedi i prijatelji koji nisu imali nikakvo sklonište. Bilo je zanimljivo slušati o čemu odrasli razgovaraju i provoditi s njima vrijeme, makar samo uz čašu mlijeka.
Sjećam se i da je k nama neko vrijeme dolazila učiteljica Milada Rašetić i podučavala nas par učenika koji smo ostali u Daruvaru. Na te školske trenutke, moju učiteljicu i igru s prijateljicama imam vrlo lijepe uspomene. No iako neke uspomene bude lijepa sjećanja, ozračje koje je tada vladalo nad njima se proteže poput crnih oblaka.
Sve te misli su mi proletjele glavom kad sam slušala govore u Praškom dvorcu. Ukratko, kad bi o tome govorilo nas tisuću, bilo bi to tisuću raznih priča. Drugačijih, tužnih, dirljivih…
