Autor teksta: Sandra Klimeš

Kdo je vládce světa… nebo aspoň domu?

Zapomeňte na Putina a Trumpa, na splátky, účty a jiné nudné věci… Nejdůležitější je zjistit, jestli má vládce domu plnou misku a čerstvou vodu. Vládce má čtyři nohy, vousy, tu nejměkčí srst, jakou si umíte představit, a mňouká a přede. Vládcem domu je kočka … alespoň toho mého.

Kočka je zvláštní zvíře – má svou vůli a přesně ví, co chce a co nechce. Každá kočka, kterou jsme zatím měli, byla moje chlupatá paní šéfová, vládkyně mého domu a duše. Žije u mě, jí a spí zadarmo a já jí vždy odpustím úplně všechny neplechy a přidám jí do misky novou dávku oblíbeného „žrádýlka”. A ona se na mě podívá, jako by říkala: „Panebože… co jsi mi to dala za hnus? Vždyť víš, že já, královna tohoto domu a vesmíru, to nemám ráda.” Plesknu se do čela, s úctou se omluvím a jdu pro jinou příchuť, aby se milostpaní neurazila ještě víc… Co se týče kočičí misky, je jedno, že tam ještě jídlo má – jestli je vidět dno, je hotovo! Je konec světa! Kočka umírá hlady a je týraná – alespoň tak to vypadá.

Nepotřebuju budík, na to mám kočku – tedy, jestli má právě k buzení chuť. Většinou nemá. Stane se, že mě vzbudí přesně v 6:30. To se mi líbí, dám milostpaní snídaničku a ona se pak umyje a postaví se před dveře, abych ji pustila ven. Nechávám kávu a jdu milostpaní otevřít. Ona si to ale rozmyslela, venku se jí nelíbí. Tak asi za chvíli… Posadím se, abych dopila kávu, ale ještě jsem si ji ani nevzala do ruky a kočka už mi vleze do klína, uvelebí se a spí. Ale já musím do práce a kočka se ani nehne. Je jí úplně jedno, že já přijdu pozdě do práce a děti do školy. Vzbudím ji, ona neví, kde je, který je den, ani kdo jsem já, ale jestli má šanci, tak mě drápne jako pomstu za to, že jsem ji vzbudila. Musím se převléknout, jsem celá od chlupů, ale nevadí. Odpouštím jí to. Vyhodím ji ven, vezmu si tašku a jdu, ale jen co otevřu dveře, kočka je zpátky.

Než ji přesvědčím o tom, že jestli vyleze ven, dostane pamlsek, už jdu pozdě.

Ze zkušenosti vím, že nejlepší dárek pro kočku není žádný vycpaný měkký polštářek, extra kočičí škrabadlo anebo naparáděný útulný domeček. Nejlepším dárečkem je krabice od těch věcí. Je zajímavé pozorovat, jak se kočičí tělo mění v tekutinu a pomalu, ale jistě se „vlévá” do jakékoliv škatule. Celé události samozřejmě předchází pečlivé plánování. Nejprve si škatuli důkladně obejde, očichá ji, poklepe po ní packou a pak se do ní spokojeně nacpe. A za chvilku už spí. Milostpaní je spokojená s „dárečkem”, a já jsem tak trochu zklamaná.

Někdy se na ni rozzlobím a nemluvím na ni. Vidím jí v očích, jak si myslí: „Konečně! Teď mám od tý dotěrný ženský trochu pokoj!” Protáhne se a jde si lehnout na své místečko na pohovce. Lehne si a začne vrnět.

A ja v sekundě zapomenu, proč jsem se na ni vlastně zlobila. Přisednu si k ní, ona mi vleze do klína a přede dál. A já už přemýšlím, že bych jí měla něco koupit – nějakou novou hračku nebo alespoň něco fajnového na zub, když je tak hodná…

Vědci si již desítky let kladou otázku, jestli jsou kočky ochočené, nebo ne. Já znám přesnou odpověď. Krmíme je, každodenně se staráme, aby měly čistý písek a plné misky – ony si ochočily nás.

Tko je vladar svijeta, ili barem kuće?

Zaboravite na Putina i Trampa, na plaćanja, račune i druge dosadne stvari… Najvažnije je ustanoviti ima li vladar kuće punu zdjelicu i svježu vodu. Vladar ima četiri noge, brkove i prede. Vladar kuće je mačka… Barem moje kuće.

Mačka je posebna životinja – ima svoju volju i točno zna što hoće, a što neće. Svaka mačka koju smo dosad imali bila je moja dlakava gospođa šefica, vladarica mog doma i duše. Živi kod mene, jede i spava besplatno, a ja joj uvijek oprostim baš sve nestašluke i dodam joj u zdjelicu novu dozu omiljene hrane. A ona me gleda kao da kaže: „Bože, što si mi dala to gadno? Pa znaš da ja, kraljica ove kuće i svemira, to ne volim.”

Lupim se po čelu, s poštovanjem se ispričam i idem po drugi okus da se milostiva ne bi uvrijedila još više… Što se tiče mačje zdjelice, svejedno je ima li tamo još jela – ako se vidi dno, gotovo je! Kraj svijeta! Mačka umire od gladi i zlostavljana je – barem to tako izgleda.

Ne trebam budilicu, za to imam mačku, ako ima volju za buđenjem. Većinom nema. Ustane se da bi me probudila točno u 6.30. To mi se svidi, dam milostivi doručak, a onda se ona umije i postavi pred vrata da ju pustim van. Ostavljam kavu i idem otvoriti milostivi. No ona se predomislila, vani joj se ne sviđa. Barem na trenutak… Sjednem da bih popila kavu, ali još ju nisam ni uzela u ruku, a mačka mi se već popne u krilo, raskomoti se i spava. Ali ja moram na posao, no mačka ni makac. Potpuno joj je svejedno hoću i zakasniti na pisao, a djeca u školu. Probudim je, ona ne zna gdje je, koji i je dan, a ni tko sam ja, ali ako ima šanse ogrebe me za osvetu što sam ju probudila. Moram se presvući, puna sam dlaka, ali ne smeta. Oprostim joj. Pustim ju van, uzimam torbu, ali samo što sam otvorila vrata, mačka je natrag. Prije nego ju uvjerim da će ako izađe van dobiti poslasticu, već kasnim.

Iz iskustva znam da najljepši dar za mačku nije nikakav podstavljeni meki jastučić, ekstra mačka grebalica ili ukrašena ugodna kućica. Najbolji dar je kutija od tih stvari. Zanimljvo je promatrati kako se mačje tijelo mijenja u tekućinu i pomalo ali sigurno se „ulijeva” u svakakve kutije. Cijelom događaju naravno prethodi pažljivo planiranje. Najprije kutiju pažljivo obiđe, onjuši je, dodirne šapom i onda se u nju mirno nastani. I već za trenutak spava. Milostiva je zadovoljna s „darom”, a ja sam pomalo razočarana.

Nekad se na nju naljutim i ne razgovaram s njom. Vidim joj u očima kako si misli: „Konačno! Sad imam mir od te nametljive žene.” Protegne se i ode leći na svoje mjesto na kauču. Legne i počne presti. A ja u sekundi zaboravim zašto sam se na nju uopće ljutila. Sjednem do nje, ona mi uđe u krilo i prede dalje. A ja već razmišljam da bih joj, kad je tako dobra, trebala nešto kupiti – neku novu igračku ili barem nešto fino za pod zub…

Znanstvenici si već desetljećima postavljaju pitanje jesu li mačke pripitomljene ili ne. Ja znam točan odgovor. Hranimo ih, svakodnevno se brinemo da imaju čisti pijesak i pune zdjelice – one su pripitomile nas.

Autor teksta: Lidija Dujmenović

Síla naší menšiny je v jednotě

Brzy uplyne prvních šest měsíců oslav spjatých s 80. výročím časopisu Jednota a mnoho plánovaných akcí už je za námi. Mým cílem během celého roku bylo informovat veřejnost o tom, co Jednota je a co všechno dělá, a hlavně rozšířit povědomí o tom, že existuje už 80 let.

Díky tomu, že o nás mají média zájem a že hodně pracujeme na propagaci našich akcí, se o nás mluvilo už v několika pořadech v rádiu i televizi. Měla jsem tu čest hovořit o Jednotě v HRT v pořadu Prizma, jehož součástí byla i příloha z křtu knihy Sylvie Sittové a vernisáže výstavy obrazů hlavní redaktorky Jednoty Jany Staňové. Člověk si to v každodenním životě ani neuvědomí, dokud se neslyší v televizi mluvit o tom, jaký je to vlastně malý zázrak, že se jeden časopis podařilo zachovat tolik let.

Z dnešního pohledu tomu už dokážu lépe rozumět. Vidím, že to tajemství spočívá v jednotě, v jednotě celé naší menšiny. Ve společných zájmech a společné snaze zachovat všechno, co nám naši předkové zanechali, ale také v obrovské snaze předat to dalším generacím.

Měla jsem nesmírnou radost při přípravě fotomaratonu Foto Kroku. Bylo mi nepříjemné někomu volat a prosit ho, aby svou volnou sobotu strávil v Daruvaru a pózoval fotoreportérům. Přesto téměř žádná beseda neodmítla. Každý, koho jsem oslovila, byl ochotný pomoci a zároveň pro ně bylo ctí účinkovat v naší akci.

To jsou chvíle, kdy člověk cítí vděčnost a hrdost, že je součástí české menšiny. Dnes je vzácné, aby se lidé navzájem podporovali a pomáhali si bez očekávání, že se jim služba vrátí. Prostě to všichni děláme pro nás, pro naše děti a jako poděkování našim předkům. Těžko tomu může rozumět někdo, kdo toho není součástí.

Před námi je ještě několik akcí a ta hlavní nás čeká na podzim – slavnostní program, ve kterém budou účinkovat všechny besedy jako další dárek Jednotě k narozeninám. Jsou to zároveň narozeniny nás všech.

Děkujeme všem předplatitelům za podporu a všem, kteří svou každodenní prací a oddaností přispívají k tomu, aby Jednota i nadále žila mezi krajany a spojovala naši menšinu.

Snaga naše manjine je u jedinstvu

Prvih šest mjeseci proslave 80. obljetnice časopisa Jednota uskoro će završiti, a mnogi planirani događaji već su iza nas. Moj cilj tijekom cijele godine bio je informirati javnost o tome što je Jednota i čime se sve bavi, a najvažnije podići svijest o tome da postoji već 80 godina. Zahvaljujući tome da se i mediji zanimaju za nas i činjenici da se trudimo promovirati naše događaje, već smo bili predstavljeni u nekoliko radijskih i televizijskih emisija. Imala sam čast govoriti o Jednoti u HRT-ovoj emisiji Prizma, u kojoj je bio i prilog s predstavljanja knjige Sylvije Site te s otvorenja izložbe slika glavne urednice Jednote Jane Stanje. Čovjek u svakodnevnom životu toga nije ni svjestan dok ne čuje na televiziji kako pričaju o tome koliko je malo čudo što je časopis uspio opstati toliko godina.

Iz današnje perspektive to mogu bolje razumjeti. Vidim da je tajna u jedinstvu, u jedinstvu cijele naše manjine. U zajedničkim interesima i zajedničkom nastojanju da sačuvamo sve što su nam ostavili naši preci, ali i u ogromnom nastojanju da to prenesemo budućim generacijama.

Imala sam neizmjernu radost u pripremi fotomaratona Foto Krok. Bilo mi je neugodno zvati nekoga i tražiti da svoju slobodnu subotu provede u Daruvaru i pozira fotoreporterima. Ipak, gotovo nijedna beseda nije odbila. Svi kojima sam se obratila bili su spremni pomoći, a istovremeno im je bila čast sudjelovati u našem događaju.

To su trenuci kada čovjek osjeća zahvalnost i ponos što je dio češke manjine. Danas je rijetkost da se ljudi međusobno podržavaju i pomažu, a da ne očekuju ništa zauzvrat. Svi to jednostavno radimo za sebe, za svoju djecu i kao zahvalu svojim precima. Teško to može razumjeti netko tko nije dio toga.

Pred nama je još nekoliko događaja, a glavni nas čeka na jesen – svečani program u kojem će sudjelovati sve besede kao još jedan rođendanski poklon Jednoti. To je ujedno i rođendan svih nas.

Zahvaljujemo svim pretplatnicima na podršci i svima koji svojim svakodnevnim radom i predanošću doprinose da Jednota nastavi živjeti među našim sunarodnjacima i ujediniti našu manjinu.

Autor teksta: Anita Jovanović

Nizozemsko, nebo Holandsko – víte, co je správně?

V dubnu jsem měla poprvé příležitost cestovat do Nizozemska. I když jsem nebyla ubytovaná v Amsterodamu, ale ve městě Hilversum, jihovýchodně od Amsterdamu, neustále jsem kamarádovi z Nizozemska říkala: „Uvidíme se, až přijedu do Amsterodamu.” Při jednom rozhovoru mi řekl: „Víš, Nizozemsko není Amsterodam. Amsterodam je jen jedno město v Nizozemsku a Nizozemsko má spoustu dalších míst, která jsou podle mě krásnější než Amsterodam!” Hm, ano. Ani jsem si neuvědomovala, jak moc ztotožňuji celý stát s jednou světově známou metropolí. Abychom si rozuměli, samozřejmě jsem nepropásla příležitost, která se mi naskytla, a do Amsterodamu jsem se podívala. Amsterodam má také své kouzlo, zvláštnosti a krásu. Tak pojďme postupně.

Nizozemsko je skvěle propojené vlaky. Ze známého letiště Schiphol Air-port jsme se velmi jednoduše, pohodlně a relativně rychle dostali do Hilversumu. Stejně tak i do Amsterodamu. Takový způsob dopravy se mi líbil. Všechno je digitalizované, žádné čekání ani velké davy lidí. Díky tomu tam není ani tak hustý provoz na silnicích, na jaký jsme zvyklí ve velkých městech. Opravdová pohoda.

Dalším nejpopulárnějším dopravním prostředkem je kolo. V Nizozemsku není moudré chodit po cyklostezce. Je větší šance, že vás srazí kolo než auto. V Nizozemsku je více kol než obyvatel a hned vám řeknu, že cyklisté nemají slitování. Pro mě to bylo mimořádně těžké, protože jsme v Chorvatsku zvyklí, že má chodec přednost. Toto pravidlo neplatí všude. Ale naštěstí jsem se vrátila živá a zdravá.

Představte si, že máte na domě nádherná velká okna. Otevřený prostor, ve kterém světlo tančí po celé obytné části. Pohádkové, zvlášť když jsou ulice a dvory plné krásné zeleně a kvetoucích keřů. A teď si představte, že nikde nemáte záclony, a kromě nádherného tance slunečních paprsků jste vystaveni pohledům všech kolemjdoucích, kteří vidí váš obývací prostor od přední až po zadní část domu. Každopádně zajímavý koncept „nezáleží mi na názoru ostatních”. Na druhou stranu jsem vlastně ani neviděla nikoho, kdo by nahlížel do oken – žádní zvědaví kolemjdoucí, kromě nás Chorvatů, tedy mě a manžela, kteří byli z této skutečnosti zaskočeni. V Chorvatsku by to tak nemohlo být, protože „co tomu řeknou sousedi”.

Řeknu něco i o samotném Amsterodamu. Město kanálů, město s více než 500 mosty, více než 160 národnostmi, s nakloněnými domy a – známé svým výrazným liberalismem. Když tedy chodíte ulicemi Amsterodamu, opravdu můžete vidět ledacos a také ledacos konzumovat, ať chcete nebo ne. Když jsem procházela jednou ulicí plnou coffee shopů, skoro se mi udělalo špatně ze zápachu. A teď se ptáte, co má s tím vůně kávy společného. V Amsterodamu totiž, pokud si chcete dát kávu, nikdy neříkejte „coffee shop”, ale „café”. Proč? Protože coffee shop je označení pro obchody, kde se prodávají drogy, které jsou tam legální, takže ať chcete nebo ne, vůně hašiše, marihuany a dalších mně neznámých drog vás na některých místech určitě zasáhne.

A co říct na závěr? Tulipány, pestrost barev, dřeváky, sýr a větrné mlýny… Jak se ta země vlastně jmenuje – Nizozemsko nebo Holandsko? Pokud jí náhodou říkáte Holandsko, vězte, že to není správně. Holandsko je jen jedna část Nizozemska, ve které se nachází Amsterodam. Takže když mluvíme o státě nebo království, mluvíme o Nizozemsku. Doufám, že jste se něco nového naučili. Zajímalo by mě, jak se vám tam bude líbit, pokud se tam jednou dostanete.

Nizomemska ili Holandija – znate li što je ispravno?

U travnju sam imala priliku prvi put putovati u Nizozemsku. Iako nisam odsjela u Amsterdamu, već u gradu Hilversumu, jugoistočno od Amsterdama, stalno sam svom prijatelju iz Nizozemske govorila: „Vidimo se kad stignem u Amsterdam.“ Tijekom jednog razgovora, rekao mi je: „Znaš, Nizozemska nije Amsterdam. Amsterdam je samo jedan grad u Nizozemskoj, a Nizozemska ima mnogo drugih mjesta za koja mislim da su ljepša od Amsterdama!“ Hm, da. Nisam ni shvaćala koliko cijelu zemlju poistovjećujem s jednom svjetski poznatom metropolom. Da se razumijemo, naravno, nisam propustila priliku koja mi se ukazala i otišla sam u Amsterdam. Amsterdam također ima svoj šarm, posebnosti i ljepotu. Dakle, idemo korak po korak.

Nizozemska je dobro povezana vlakovima. Iz poznate zračne luke Schiphol, vrlo lako, udobno i relativno brzo stigli smo do Hilversuma. Isto vrijedi i za Amsterdam. Svidio mi se ovaj način prijevoza. Sve je digitalizirano, nema čekanja ni velikih gužvi. Zahvaljujući tome, na cestama nema toliko prometa kao što smo navikli u velikim gradovima. Prava ugodnost.

Sljedeće najpopularnije prijevozno sredstvo je bicikl. U Nizozemskoj nije pametno hodati biciklističkom stazom. Veća je vjerojatnost da vas udari bicikl nego automobil. U Nizozemskoj ima više bicikala nego stanovnika i odmah ću vam reći da biciklisti nemaju milosti. To mi je bilo izuzetno teško, jer smo u Hrvatskoj navikli da pješaci imaju prednost. Ovo pravilo ne vrijedi svugdje. Ali srećom vratila sam se živa i zdrava.

Zamislite da na kući imate prekrasne velike prozore. Otvoreni prostor u kojem svjetlost pleše po cijelom dnevnom boravku. Fantastično, pogotovo kada su ulice i dvorišta puni prekrasnog zelenila i cvjetajućeg grmlja. Sada zamislite da nigdje nemate zavjese i osim prekrasnog plesa sunčevih zraka, izloženi ste pogledima svih prolaznika koji vide vaš dnevni prostor od prednje do stražnje strane kuće. Uglavnom, zanimljiv koncept

“Ne zanima me što drugi misle”. S druge strane, zapravo nisam vidjela nikoga kako gleda u prozore – nijednog znatiželjnog prolaznika, osim nas Hrvata, mog supruga i mene, koji smo bili iznenađeni ovom činjenicom. To u Hrvatskoj ne bi moglo biti tako, jer „što će reći susjedi”.

Reći ću i nešto o samom Amsterdamu. Grad kanala, grad s više od 500 mostova, više od 160 nacionalnosti, s nagnutim kućama i – poznat po svom izrazitom liberalizmu. Dakle, kada šetate ulicama Amsterdama, zaista možete puno toga vidjeti, a i puno toga konzumirati, htjeli vi to ili ne. Kad sam prošetala jednom ulicom punom coffee shopova, smrad mi je gotovo donio mučninu. I sad se pitate kakve veze ima miris kave s tim. U Amsterdamu, ako želite popiti kavu, nikada ne recite „coffee shop”, već „café”. Zašto? Zato što je coffee shop naziv za trgovine u kojima se prodaje droga, koja je tamo legalna, pa htjeli vi to ili ne, miris hašiša, marihuane i drugih meni nepoznatih droga sigurno će vas pogoditi na nekim mjestima.

I što mogu reći za kraj? Tulipani, šarenilo boja, klompe, sir i vjetrenjače… Kako se zapravo zove država – Nizozemska ili Holandija? Ako je slučajno zovete Holandija, znajte da to nije ispravno. Holandija je samo jedan dio Nizozemske, gdje se nalazi Amsterdam. Dakle, kada govorimo o državi ili kraljevstvu, govorimo o Nizozemskoj. Nadam se da ste naučili nešto novo. Pitam se kako će vam se tamo sviđati ako jednom dođete tamo.

Autor teksta: Željko Podsednik

Rozkvetlý květen

Vztyčené májky na návsích a jiných významných místech v mnoha krajanských osadách ohlásily nástup května, který básník nazval časem lásky. Probuzená příroda, zelené lesy a háje nás lákají, abychom se kochali jejich krásou. A neprobudila se jen příroda, naplno se rozproudil také krajanský život. Setkáními, přehlídkami a slavnostmi se to v kalendáři (nejen) krajanských událostí jen hemží.

Čtenáři, kteří mají dvorek a zahrádku, vědí, že nastala doba intenzivních prací: je třeba zasázet sazečky, zasít semena a připravit vše k tomu, aby se později mohlo spokojeně sklízet. Také tu trávu sluneční paprsky pobízejí, aby rostla jako pominutá, takže ji musíme sekat každých pár dní. A jako odměnu za dobře vykonanou práci pak dostaneme úpravný vzhled dvora a zahrádky a dobrý pocit (a třeba také velký účet za vodu).

Příroda je krásná všude, i když na různých místech vypadá různě. Už poněkolikáté jsem se začátkem května dostal k Jadranu, kde s přáteli trochu pomáhám ve vinici. Zdejší příroda mi svou krásou vždy znovu vyrazí dech – pohled na terasy s vinnými keři, které rostou z kamenité půdy, jako by vzdorovaly terénu. Nádherně kvetoucí šalvěje, růžový svlačec, bílý vratič, smil a další plané kvetoucí rostliny vypadají jako hvězdičky v zeleném moři křovinatého porostu, lemovaného mořem a nebem nad ním. Je to úchvatné. Na tu májovou rozkvetlou krásu si pak vždy vzpomenu v letních měsících, když je tu vše vyprahlé a suché. Krása je všude kolem nás, jen si jí musíme všimnout.

Už tento pátek můžete přijít fandit malým hercům a recitátorům na přehlídku recitační, literární a divadelní tvorby Naše jaro do Dolan. Určitě mi dáte za pravdu, že stejně jako krojované děti a mládež připomínají vzácné květinky na rozlehlé louce všedního života.

Rascvjetali svibanj

Svibanjski majpani postavljeni na seoskim trgovima i drugim važnim mjestima u mnogim naseljima gdje živi češka manjina najavili su dolazak svibnja, koji je pjesnik nazvao vremenom ljubavi. Probuđena priroda, zelene šume i gajevi pozivaju nas da uživamo u njihovoj ljepoti. I ne samo da se priroda probudila, već je prostrujao i manjinski život. Susretima, smotrama i svečanostima vrvi kalendar (ne samo) manjinskih događanja.

Čitatelji koji imaju dvorište i vrt znaju da je došlo vrijeme intenzivnog rada: treba posaditi sadnice, posijati sjeme i sve pripremiti kako bi se kasnije moglo sretno ubrati. Sunčeve zrake također potiču travu da raste kao luda pa je moramo kositi svakih nekoliko dana. A kao nagradu za dobro obavljen posao dobivamo uredan izgled dvorišta i vrta i dobar osjećaj (a možda i veliki račun za vodu).

Priroda je lijepa svugdje, čak i ako na različitim mjestima izgleda drugačije. već nekoliko puta sam početkom svibnja bio na Jadranu, gdje s prijateljima malo pomažem u vinogradu. Ljepota tamošnje prirode uvijek mi oduzima dah – pogled na terase s vinovom lozom koja raste iz kamenitog tla kao da prkosi terenu. Prekrasno cvjetajuća kadulja, ružičasti slak, bijeli vratić, smilje i druge divlje cvjetnice izgledaju poput zvijezda u zelenom moru grmlja, omeđenom morem i nebom iznad njega. To oduzima dah. Uvijek se sjetim te svibanjske cvjetajuće ljepote u ljetnim mjesecima, kada je ovdje sve suho i bezvodno. Ljepota je svuda oko nas, samo je moramo primijetiti.

Ovog petka možete doći i bodriti mlade glumce i recitatore na smotri recitatorskog, književnog i kazališnog stvaralaštva Naše jaro u Doljanima. Sigurno ćete se složiti sa mnom da i oni, baš kao i djeca i mladi u nošnjama, nalikuju rijetkom cvijeću na prostranoj livadi svakodnevnog života.

Autor teksta: Květa Kek

 

Vzpomínky nejen z dětství

Milí čtenáři, ráda bych se s vámi podělila o jednu vzpomínku, která vznikla před šesti lety v tuto jarní dobu. Vzpomínám večer, než usnu, a ráno, když se probouzím.

Jeli jsme z Bjelovaru, když jsme mezi končenickými rybníky viděli stát dvě auta a před nimi náklaďák. Nevěděli jsme proč. Najednou ten první řidič začal předjíždět, ale řidič náklaďáku mu mával, že nemůže. Tak jsme se courali pomalu až do roviny, kde bylo vidět do kopce, že nic nejede v protisměru. Řidič dal znamení, že můžeme jet, ale pomalu. Byli jsme napjatí, co to asi je tak důležitého, co šofér náklaďáku tak opatroval. To stálo za to. Hezky, jako podle předpisů, tak kráčela labutí matka, a řekla bych, že byla pyšná na své pokolení. Za ní šly tři její maličké děti – jedno za druhým jako na provázku. Byly tak malé, že by se vešly do dlaně.

Nemohu na ten obrázek zapomenout – jak labuť šla s hlavou vzhůru. Třebaže jsme jeli pomalu, jak nám řidič ukazoval, asi uviděla, že je tu nebezpečí, a uskočila do trávy. Když jsme jeli do kopce, jel už i náklaďák. Zamávala jsem řidiči, když jsme ho předjížděli, za jeho dobrotu, že tak hlídal tu labutí rodinku. Kdykoliv jedeme tou cestou, a je to často, vzpomínám na ten hezký obrázek a pokaždé řeknu: „Tady, tady to bylo!”

Na závěr vám povím, že před spaním nepočítám ovečky. Vzpomínám na různá zvířátka, se kterými jsem vyrůstala. To jsou ty nejlepší ukolébavky – vzpomínky z dětství.

Uspomene ne samo iz djetinjstva

Dragi čitatelji, rado bih s vama podijelila jednu uspomenu koja je nastala prije šest godina u ovo proljetno doba. Sjetim je se uvečer prije nego zaspim i ujutro kad se probudim.

Išli smo iz Bjelovara kad smo između končaničkih ribnjaka vidjeli dva auta kako stoje, a ispred njih kamion. Nismo znali zašto. Odjednom je onaj prvi vozač počeo pretjecati, ali vozač kamiona mu je mahao da ne može. Tako smo se vukli pomalo sve do ravnine gdje se moglo do uzbrdice vidjeti da ništa ne ide iz suprotnog smjera. Vozač je dao znak da možemo ići, ali polako. Bili smo napeti što to mora biti tako važno na što je vozač kamiona tako pazio. I vrijedilo je. Lijepo, kako po propisu, koračala je majka labudica i rekla bih da je bila ponosna na svoj pomladak. Za njom su išla tri mala djeteta – jedno za drugim kao na uzici. Bili su tako mali da bi stali u dlan.

Ne mogu zaboraviti tu sliku – kako je labudica išla s glavom gore. Iako smo išli polako kako nam je vozač pokazivao, vjerojatno je osjetila opasnost i skočila je u travu. Kad smo išli uzbrdo išao je i kamion. Mahnula sam vozaču kad smo ga pretekli zbog njegove dobrote jer je tako pazio na tu labuđu obitelj. Kad god idemo tom cestom, a to je često, sjetim se te lijepe sličice i svaki put kažem: „Ovdje, ovdje je to bilo.”

Zaključno ću vam reći da prije spavanja ne brojim ovčice. Prisjećam se raznih životinja s kojima sam odrastala. To su najljepše uspavanke – te uspomene iz djetinjstva.

Autor teksta: Ana-Maria Štruml-Tuček

Jde o ten dobrý pocit

Jak by asi měl vypadat skvělý víkend? Odpočívání, nicnedělání, čtení nebo pobyt v přírodě, trávení času s rodinou? Nebo třeba pracovně? Hm, to by asi se mnou málokdo souhlasil.
Po návratu z edukačního zájezdu Svazu Čechů do naší pravlasti, přesněji do pro mne nejkrásnějšího města na světě – Prahy, který se konal během minulého víkendu, se s vámi nemohu nepodělit o radost a krásný pocit svornosti a přátelství, které vládnou mezi vedoucími našich krajanských spolků.

Byl to víkend, kdy čas plynul jinak. Sešla se společnost lidí různého věku a každý přicházel z jiného spolku, z jiné svazové rady… Od první chvíle bylo jasné, že si rozumíme. Spojovalo nás totiž něco hlubšího, než je jen společná cesta do Prahy, na kterou se každý z nás těšil. Jde o lidi, které spojuje také velká láska k našemu původu, k naší mateřštině, českým školám, kultuře, písničce, divadlu…
Vzduchem zněla naše mateřština, smáli jsme se stejnému humoru, zpívali stejné písně, jak české, tak chorvatské. Bylo to něco nesmírně a nepopsatelně krásného, že patříme k sobě, že si vážíme stejných tradic a že naše kořeny jsou propletené hlouběji, než jsme si mysleli. Byl to víkend hřejivé sounáležitosti, na který se nezapomíná.

Byl to čas, který snad každého z nás naplnil hrdostí na to, jaký tým tvoříme. Máme za sebou ohromný kus práce. Vidět naše nasazení a ochotu přiložit ruku k dílu bylo inspirující. Stejně tak naše návštěvy v českých institucích nebyly jen formální body programu, ale připomínka toho, co nás spojuje – úcta k našemu původu, k naší historii a hodnotám, které jako lidé s českými kořeny sdílíme.

Právě tato kombinace pracovitosti a hrdosti na to, odkud pocházíme, udělala z tohoto víkendu něco výjimečného. Je třeba poděkovat všem, kteří se o takový nádherný víkend zasloužili. Já už se těším na další společné kroky.

To je taj dobar osjećaj

Kako bi trebao izgledati odličan vikend? Odmor, nerad, čitanje ili boravak u prirodi, provođenje vremena s obitelji? Ili možda radno? Hm, malo tko bi se u tome složio sa mnom.

Nakon povratka s edukativnog putovanja Saveza Čeha u našu pradomovinu, točnije u za mene najljepši grad na svijetu – Prag, koje se održalo prošli vikend, ne mogu a da s vama ne podijelim radost i prekrasan osjećaj sklada i prijateljstva koji vlada među čelnicima naših manjinskih udruga.

Bio je to vikend kada je vrijeme prolazilo drugačije. Okupila se skupina ljudi različitih dobnih skupina, svaki iz druge udruge, iz drugog savjeta u sklopu Saveza Čeha… Od prvog trenutka bilo je jasno da se razumijemo. Povezivalo nas je naime nešto dublje od samog zajedničkog putovanja u Prag, kojem se svatko od nas radovao. To su ljudi koje povezuje i velika ljubav prema našem porijeklu, materinjem jeziku, češkim školama, kulturi, pjesmi, kazalištu…

U zraku je zvonio naš materinji jezik, smijali smo se istom humoru, pjevali iste pjesme, i češke i hrvatske. Bilo je neizmjerno i neopisivo lijepo to što pripadamo jedini drugima, što cijenimo iste tradicije i što su naši korijeni isprepleteni dublje nego što smo mislili. Bio je to vikend toplog zajedništva koji se neće zaboraviti.

Bilo je to vrijeme koje je svakoga od nas ispunilo ponosom na tim kakav jesmo. Obavili smo ogroman posao. Vidjeti našu predanost i spremnost pomoći bilo je inspirativno. Isto tako, naši posjeti češkim institucijama nisu bili samo formalne točke programa, već podsjetnik na ono što nas ujedinjuje – poštovanje prema našem porijeklu, našoj povijesti i vrijednostima koje dijelimo kao ljudi s češkim korijenima.

Upravo je ta kombinacija napornog rada i ponosa na to odaklepotječemo učinila ovaj vikend nečim iznimnim. Moramo zahvaliti svima koji su zaslužni za tako divan vikend. ja se već veselim našim sljedećim zajedničkim koracima.

Autor teksta: Jasmina Mik

Láska bez hranic není ochrana

Existuje ticho ve sborovnách.

Ticho po další hodině, na které učitel víc „hasil požáry” než učil. Ticho, ve kterém si kdekdo klade otázku: „Je problém ve mně, nebo se systém stal příliš náročným?” Už nějakou dobu ve vzduchu visí napětí. Učitelé cítí, že jejich autorita slábne. Rodiče mají pocit, že musí své děti chránit víc než kdy dřív. Děti cítí, že mají práva, ale často nerozumí tomu, co znamenají. A pravda je jako vždy někde uprostřed. Práva dětí nejsou nepřítelem školy. Existují proto, aby chránila dítě před ponižováním, násilím a nespravedlností. Ale práva bez odpovědnosti nejsou výchova – jsou prázdné slovo.

Co vlastně říká zákon? V chorvatské legislativě neexistuje zákaz přísnosti. Existuje zákaz ponižování a násilí – a to oprávněně. Zákon ale jasně stanovuje i povinnosti žáků. Zákon počítá s výchovnými opatřeními: napomenutí, důtka, přísnější důtka a další opatření podle závažnosti chování. Následky tedy existují. Nejsou volbou a s důvodem jsou součástí systému. Pokud se neuplatňují, není to otázka práv dětí, ale otázka vedení a důslednosti. Stále častěji se stává, že dospělí automaticky stojí na straně dítěte – bez otázek, bez pochybností, bez rozhovoru: „Moje dítě je doma andělíček!” A děti někdy neříkají celou pravdu. Já jsem mámě dodnes neřekla, co jsem vyváděla ve škole. To je součást dospívání.

Problém nastává ve chvíli, kdy dospělí přestanou přebírat zodpovědnost a začnou dítě hájít za každou cenu. V tu chvíli zůstává učitel sám. Dnes jsme svědky jedné nebezpečné krajnosti: bojíme se být přísní. Bojíme se nastavovat hranice. Bojíme se, že nás někdo natočí, nahlásí nebo veřejně označí. V této atmosféře strachu učitel přestává být autoritou a stává se vyjednavačem. Ale děti vyjednavače nepotřebují. Děti potřebují dospělé, kteří jsou klidní, důslední a kteří umí říct „ne” bez zlosti. Disciplína není násilí. Přísnost není týrání. Jasně stanovené hranice je bezpečí. Děti se necítí chráněné, když mohou všechno – cítí se ztracené.

Rodiče a učitelé nemusí stát proti sobě, měli by spolupracovat. Důvěra musí fungovat v obou směrech. Všichni jsme na jedné straně – na straně dítěte. Ale dítě není střed vesmíru. Je to bytost ve vývoji, která potřebuje vedení. Ale zdá se mi, že dnes děti vedou vás. Není otázkou, kdo je viník. Otázkou je, jakými dospělými chceme být. Možná je odvaha dnešní doby právě v tom, že spojíme lidskost a autoritu. Že dětem dáme práva – ale zároveň je budeme učit zodpovědnosti. Že ochráníme děti – ale i učitele. Že si přiznáme, že technologie není výchova a že láska bez hranic není ochrana.

Tento text nepíšu jako matka. Píšu ho jako někdo, kdo se jí jednou chce stát a ptá se, jaký svět vytváříme pro děti a do jakého světa chceme své dítě přivést?
Rozhovor musí někde začít.

Ljubav bez granica nije zaštita

U zbornicama vlada tišina.

Tišina nakon još jednog sata u kojem je učitelj ugasio više požara nego što je predavao. Tišina u kojoj si netko postavlja pitanje: „Je li problem u meni ili je sustav postao prezahtjevan?“ Već neko vrijeme u zraku vlada napetost. Učitelji osjećaju da im autoritet slabi. Roditelji osjećaju da moraju štititi svoju djecu više nego ikad. Djeca osjećaju da imaju prava, ali često ne razumiju što ona znače. A istina je, kao i uvijek, negdje u sredini. Dječja prava nisu neprijatelj škole. Ona postoje kako bi zaštitila dijete od poniženja, nasilja i nepravde. Ali prava bez odgovornosti nisu odgoj – ona su prazna riječ.

Što zakon zapravo kaže? U hrvatskom zakonodavstvu ne postoji zabrana strogosti. Postoji zabrana ponižavanja i nasilja – i to s pravom. Međutim, zakon također jasno određuje obaveze učenika. Zakon uključuje odgojne mjere: opomene, ukore, strože opomene i druge mjere ovisno o težini ponašanja. Dakle, postoje posljedice. One nisu izbor i dio su sustava s razlogom. Ako se ne primjenjuju, to nije pitanje dječjih prava, već pitanje vodstva i dosljednosti. Sve se češće događa da odrasli automatski stanu na stranu djeteta – bez pitanja, bez sumnje, bez razgovora: „Moje dijete je doma anđeo!“ A djeca ponekad ne govore cijelu istinu. Ja još uvijek nisam rekla mami što sam izvodila u školi. To je dio odrastanja.

Problem nastaje u trenutku kada odrasli prestanu preuzimati odgovornost i počnu braniti dijete pod svaku cijenu. U tom trenutku učitelj ostaje sam. Danas svjedočimo opasnoj krajnosti: bojimo se biti strogi. Bojimo se postaviti granice. Bojimo se da će nas netko snimiti, prijaviti ili javno etiketirati. U toj atmosferi straha učitelj prestaje biti autoritet i postaje pregovarač. Ali djeci ne trebaju pregovarači. Djeci su potrebni odrasli koji su mirni, dosljedni i koji mogu reći „ne“ bez ljutnje. Disciplina nije nasilje. Strogost nije tiranija. Jasno definirane granice su sigurnost. Djeca se ne osjećaju zaštićeno kada mogu učiniti bilo što – osjećaju se izgubljeno.

Roditelji i učitelji ne moraju biti jedni protiv drugih, trebali bi surađivati. Povjerenje mora funkcionirati u oba smjera. Svi smo na jednoj strani – na strani djeteta. Ali dijete nije središte svemira. Ono je biće u razvoju kojem je potrebno vodstvo. Ali čini mi se da danas djeca vode vas. Nije pitanje tko je kriv. Pitanje je kakvi odrasli želimo biti. Možda je hrabrost današnjice upravo u spajanju humanosti i autoriteta. U davanju djeci prava – ali istovremeno i učenju odgovornosti. U zaštiti djece – ali i učitelja. U priznavanju da tehnologija nije obrazovanje i da bezuvjetna ljubav nije zaštita.

Ne pišem ovaj tekst kao majka. Pišem ga kao netko tko jednog dana želi postati majka i pita se kakav svijet stvaramo za djecu i u kakav svijet želimo dovesti svoje dijete? Razgovor mora negdje početi.

Autor teksta: Lidija Dujmenović

Rozkvetlé jaro

Posun času o hodinu dopředu dokáže změnit mnohé. Naruší biorytmus a člověk se chtě nechtě prostě cítí jinak. Dříve jsem si toho téměř nevšímala – bylo mi to jedno. Měla jsem pocit, že mám víc času a stihnu víc práce. Dnes, ve čtyřiačtyřiceti letech, už ale vnímám každou změnu.

Jarní únava už pro mě není jen pojem, o kterém jsem kdysi četla – teď ji skutečně cítím. Chodím spát o hodinu později, spánek nepřichází tak snadno, a  než se naději, zazvoní budík. Právě tehdy by se přitom spalo nejlépe. Není jednoduché si přiznat, že to možná souvisí s věkem – že už nám není pětadvacet. Ale je to tak.

Navzdory jarní únavě se však znovu ukazuje, že když jde o Jednotu, dokážeme vytvořit něco výjimečného. Dnes, měsíc po oslavě Jednoty, když všechny dojmy konečně doznívají, si teprve naplno uvědomuji, jak výjimečný to byl den. Když jsme začali s přípravami a uvažovali o tom, že bychom chtěli ocenit dopisovatele a současné i bývalé zaměstnance, vůbec jsem netušila, jak moc to pro ně bude znamenat.

Atmosféra toho dne byla neopakovatelná. Dojmy lidí a množství spokojených a hrdých příspěvků na sociálních sítích hned následující ráno – s uznáními a plaketami Jednoty – naplnily mé srdce radostí. Byl to jasný důkaz, že jsme udělali správnou věc. Když člověk dostane ocenění, třeba jen symbolické, cítí se být součástí něčeho většího. Cítí hrdost, že přispívá k něčemu důležitému, k něčemu, co tu zůstane a co jednou budou číst i další generace.

Počasí nám přálo, a tak jsme si mohli pořídit i krásné společné fotografie. Ten den byl jako začarovaný – celý prostor byl naplněn příjemnou, pozitivní energií.
Když se dnes ohlédneme zpět, můžeme si jen přát, aby i další akce byly alespoň z poloviny tak úspěšné. Čeká nás toho ještě hodně, ale nemám obavy. Vím, že máme kolem sebe skvělé, ohleduplné a svědomité spolupracovníky, kteří jsou vždy ochotni pomoci.

Besedy, důchodci, dopisovatelé – jedna velká krajanská rodina. Spojuje nás láska k češtině, k naší pravlasti i ke komunitě, kterou společně tvoříme. Právě to nás drží pohromadě.
Věřím, že už za pár dní jarní únava ustoupí, protože začneme chystat další akci Jednoty – Foto krok. Během ní budeme mezi rozkvetlými stromy a probouzející se přírodou zachycovat drobné detaily krajanského života.

Rascvjetano proljeće

Pomicanje vremena jedan sat naprijed može puno toga promijeniti. To remeti bioritam i čovjek se hoćeš-nećeš jednostavno osjeća drugačije. Prije jedva da sam to primjećivala –

bilo mi je svejedno. Osjećala sam se kao da imam više vremena i da mogu obaviti više posla. No danas, s četrdeset i četiri godine, već osjećam svaku promjenu.

Proljetni umor više nije samo pojam o kojem čitam – sada ga stvarno osjećam. Idem spavati sat vremena kasnije, san ne dolazi tako lako, i kad se ne nadam zazvoni budilica. Upravo tada se najbolje spava. Nije lako priznati da bi to moglo biti povezano s godinama – da više nemamo dvadeset pet godina. Ali to je tako.

Unatoč proljetnom umoru, ipak se ponovno pokazalo da kada je u pitanju Jednota, uspijevamo stvoriti nešto izvanredno. Danas, mjesec dana nakon proslave Jednote, kada sve emocije konačno blijede, tek sada u potpunosti shvaćam koliko je to bio poseban dan. Kada smo se počeli pripremati i razmišljati o tome kako bismo željeli odati priznanje našim dopisnicima te sadašnjim i bivšim zaposlenicima, nisam uopće slutila koliko će im to značiti.

Atmosfera tog dana bila je neponovljiva. Dojmovi ljudi i broj zadovoljnih i ponosnih objava na društvenim mrežama sljedećeg jutra – s priznanjima i plaketama Jednote – ispunili su mi srce radošću. Bio je to jasan dokaz da smo učinili pravu stvar. Kad čovjek dobije nagradu, čak i simboličnu, osjeća se dijelom nečeg većeg. Osjeća ponos što doprinosi nečemu važnom, nečemu što će ostati ovdje i što će i buduće generacije jednog dana čitati. Vrijeme nam je bilo naklonjeno, pa smo mogli zajedno snimiti prekrasne fotografije. Taj dan je bio kao čarolija – cijeli prostor bio je ispunjen ugodnom, pozitivnom energijom.

Gledajući danas unatrag, možemo samo poželjeti da i drugi događaji budu barem upola tako uspješni. Još je puno toga pred nama, ali nemam straha. Znam da oko sebe imamo divne, obzirne i savjesne kolege koji su uvijek spremni pomoći. Besede, umirovljenici, dopisnici – jedna velika manjinska obitelj. Spaja nas ljubav prema češkom jeziku, prema našoj pradomovini i prema zajednici koju zajedno činimo. Upravo to nas drži zajedno. Vjerujem da će za nekoliko dana proljetni umor popustiti, jer ćemo početi pripremati sljedeći događaj Jednote – Foto korak. Tijekom njega ćemo bilježiti male detalje manjinskog života među rascvjetalim drvećem i prirodom koja se budi.

Autor teksta: Milan Švanderlík

Z poštovní schránky

Píšu vám především, abych vám poděkoval za vaše laskavé pozvání na tuto velmi výjimečnou oslavu 80 let Jednoty. Byla to pro mě velká čest být pozván a být s tolika lidmi, kteří přispěli a stále přispívají k této mimořádné publikaci, kterou vytváříte. Můj příspěvek Jednotě je velmi skromný a vaše dary a štědrá slova mě dojaly.

Chci poděkovat všem, kteří pomohli s organizací oslavy a udělali z ní slavnostní událost, na kterou budou všichni s láskou vzpomínat. Ano, právem se jednalo o formální událost, jak si to daná příležitost vyžadovala, ale vřelost a neformálnost vás všech, včetně účastníků, byly čirou radostí. Jsem opravdu vděčný za to, že jste mě seznámili s ostatními, zvláště když jsem vás znal jen pár.

Seděl jsem naproti velmi důležitému hostu, Vladimíru Bílkovi. Je to okouzlující významný politik a člověk, který je evidentně oddaný české menšině i dalším národnostním menšinám v Chorvatsku. Samozřejmě jsem nemohl odolat a začal jsem „mluvit o politice”, ale ke svému velkému pobavení jsem zjistil, že je to shodou okolností můj vzdálený příbuzný. Moje prababička byla Marie Bílková. Provdala se za Josefa Hrabu a přestěhovali se z Čech do Chorvatska (konkrétně do Velkých Zdenců), ale pravděpodobně se jim nový život ve Slavonii zdál těžký, a tak spolu se svými čtyřmi dětmi emigrovali do USA a zanechali po sobě nejstarší dceru Kristinu. Ta se v té době ve Velkých Zdencích provdala za Václava Sladečka. A zbytek je historie. Ano, je to pravda: svět je malý.

Když jsem dostal vaše laskavé pozvání, zpočátku jsem váhal. Je to značná vzdálenost a tak dále. Můj partner Gerald mi ale zdvořile naznačil, že pravděpodobně nebudu přítomen, až Jednota bude slavit své 100. výročí, a nejspíš má pravdu. Letos v únoru mi bylo 78 let a jsem téměř připravený na muzejní expozici v mahagonové skříni. Promiňte, že se opakuji, ale kam ten čas běží?

Sdílet s vámi všemi krásný den v Daruvaru byla opravdová radost. Dokonce se mi podařilo přivézt trochu vašeho sluníčka zpět do Skotska. Jsem vám i vašim zaměstnancům vděčný. Budu vám i nadále posílat další články na témata, která by vaše čtenáře mohla zajímat, ale musíte mi dát vědět, až se začnete nudit.

Přeji Jednotě, aby i nadále prosperovala. Až dosáhne století, slibuji, že se na vás budu dívat shora (nebo zdola, kde by mohlo být tepleji). V každém případě slibuji, že s vámi v duchu budu.

Iz poštanskog sandučića

Pišem Vam prije svega kako bih vam zahvalio na vašem ljubaznom pozivu na vrlo iznimnu proslavu 80 godina Jednote. Bila mi je velika čast biti pozvan i biti s toliko ljudi koji su doprinijeli i nastavljaju doprinositi ovoj izvanrednoj publikaciji koju stvarate. Moj doprinos Jednoti je vrlo skroman i dirnut sam vašim darovima i velikodušnim riječima.

Želim zahvaliti svima koji su pomogli u organizaciji proslave i učinili je svečanim događajem kojeg će se svi s ljubavlju sjećati. Da, bio je to formalni događaj, kako je prigoda zahtijevala, ali toplina i neformalnost svih vas, uključujući i sudionike, bila je čista radost.

Iskreno sam zahvalan na tome da ste me upoznali s drugima, pogotovo jer sam poznavao samo nekolicinu vas.

Sjedio sam nasuprot vrlo važnog gosta, Vladimira Bileka. On je fascinantan, istaknuti političar i čovjek koji je očito predan češkoj manjini i drugim nacionalnim manjinama u Hrvatskoj. Naravno, nisam mogao odoljeti i počeo sam „razgovarati o politici”, ali na moje veliko veselje, saznao sam da je on stjecajem okolnosti moj daleki rođak.

Moja prabaka bila je Marie Bílková. Udala se za Josefa Hrabu i preselili su se iz Češke u Hrvatsku (točnije u Velike Zdence), ali im je vjerojatno novi život u Slavoniji bio težak, pa su s četvero djece emigrirali u SAD, ostavljajući najstariju kćer Kristinu. Ona se u to vrijeme u Velikim Zdencima udala za Václava Sladečeka. A ostalo je povijest. Da, istina je: svijet je malo mjesto.

Kad sam primio vaš ljubazni poziv, isprva sam oklijevao. To je poprilična udaljenost i tako dalje. Ali moj partner Gerald mi je pristojno nagovijestio da vjerojatno neću biti prisutan kad će Jednota slaviti svoju 100. godišnjicu, i vjerojatno je u pravu. U veljači sam napunio 78 godina i gotovo sam spreman za muzejski postav u ormaru od mahagonija. Oprostite što se ponavljam, ali kamo to vrijeme leti?

Bilo mi je pravo zadovoljstvo podijeliti prekrasan dan u Daruvaru sa svima vama. Čak sam uspio vratiti malo vašeg sunca u Škotsku. Zahvalan sam vama i vašem osoblju. Nastavit ću vam slati članke o temama koje bi mogle zanimati vaše čitatelje, ali morate mi javiti kad vam počnu dosađivati.

Želim Jednoti da i dalje prosperira. Kad napuni stoljeće, obećavam da ću vas gledati odozgo (ili odozdo, gdje bi moglo biti toplije). U svakom slučaju, obećavam da ću u duhu biti s vama.

Autor teksta: Michaela Bubeníčková

Proč bychom se neloučili?

Schválně, co se Vám vybaví, až si přečtete následující slova: rozlučka se svobodou? Taky se vám nejdřív rozšířily oči nadšením?

Oslava, přátelé, zábava, alkohol tekoucí proudem, růžové sukýnky a závoj na hlavě budoucí nevěsty… K tomu ještě spousta smíchu, hlasitá hudba, fotky, které druhý den raději smažete, a kamarádky, které vám s vážnou tváří slibují, že všechno, co se ten večer stane, zůstane navždy jen mezi vámi. Kdo by při takové představě neměl dobrou náladu? A to jsme ani nezmínili striptýz a další možnosti nevázané zábavy, které k takovým akcím obvykle patří.

Když však vystřízlivíte a trošku se Vám to rozleží v hlavě, napadne Vás hrozivá myšlenka: Co ta slova vlastně znamenají? Nepotřebujete sémantickou analýzu, aby vám to došlo – rozloučení se svobodou. Já se loučím se svobodou? To snad ne!

Svoboda je přece ideál moderní společnosti. Znamená možnost rozhodovat o vlastním životě, jít vlastní cestou, dělat občas i bláznivá rozhodnutí a nést za ně odpovědnost. Není to jen velké slovo z učebnic dějepisu, ale docela obyčejná každodenní věc – třeba rozhodnout se spontánně jet na výlet nebo strávit víkend jen tak po svém.

Jmenuje se po ní alespoň jedno náměstí v každém větším světovém městě: náměstí Svobody v Brně, Piazza della Libertá ve Florencii a San Marinu nebo თავისუფლების მოედანი v Tbilisi. V Americe jí dokonce postavili sochu. A já se s ní mám rozloučit? Proč? Protože se vdávám? Vždyť to je přece hezká věc. Proč by se láska a svoboda, tyto dva ideály lidstva, měly vylučovat? Zatím je mám v životě oba a nevidím důvod, proč by se to mělo změnit podepsáním jednoho papíru a nasazením prstýnku.

Ve skutečnosti je to možná právě naopak. Dobrý vztah totiž člověka nesvazuje, ale dává mu větší klid a jistotu. Když víte, že na vás někdo čeká doma, svět venku se vám zdá ještě o něco svobodnější.
Takže se domluvme takto: Vdám se, ale svobodu si nechám. Nemíním se totiž vzdát svých koníčků ani výletů – a můj budoucí manžel určitě taky ne. Můžeme cestovat spolu, ale taky každý zvlášť se svými přáteli.

Můžeme mít společné koníčky, ale každý občas potřebuje i čas sám pro sebe. Můžeme mít stejné příjmení, a v duši zůstat svobodní. Vyřešeno.

A na závěr zpráva pro všechny mé kamarádky, které tento text budou číst: Neznamená to, že by se mi rozlučky se svobodou nelíbily. Pro mě za mě se s ní můžeme loučit klidně každý rok. Jenom bych si ji potom zase prosila zpátky.
Děkuji Vám všem.

Zašto se ne bismo oprostili?

U redu, što vam pada na pamet kada pročitate sljedeće riječi: djevojačka večer? Jesu li se i vama oči raširile od uzbuđenja?

Slavlje, prijatelji, zabava, alkohol koji teče u potocima, ružičaste suknje i veo na glavi buduće mladenke… Uz to puno smijeha, glasna glazba, fotografije koje biste najradije izbrisali sljedeći dan i prijatelji koji vam svečano obećavaju da će sve što se dogodi te večeri zauvijek ostati među vama. Tko ne bi bio dobro raspoložen pri takvoj ideji? A nismo ni spomenuli striptiz i druge mogućnosti za nesputanu zabavu koje obično prate takve događaje.

Ali kad se otrijeznite i malo vam se slegne u glavi, pada vam na pamet zastrašujuća misao: Što te riječi zapravo znače? Ne treba vam semantička analiza da biste to shvatio – djevojačka večer, oproštaj sa slobodom. Opraštam se od svoje slobode? Ne baš!

Sloboda je ideal modernog društva. Znači sposobnost odlučivati o vlastitom životu, slijediti vlastiti put, donositi ponekad čak i lude odluke i biti odgovoran za njih. To nije samo velika riječ iz udžbenika povijesti, već prilično obična svakodnevna stvar – na primjer, odlučiti se spontano otići na putovanje ili provesti vikend baš onako po svom.

U svakom većem gradu na svijetu postoji barem jedan trg nazvan po njoj: Náměstí Svobody u Brnu, Piazza della Libertà u Firenci i San Marinu ili თავისუფლების მოედანი u Tbilisiju. U Americi su joj čak izgradili i kip. A ja se s njom moram oprostiti? Zašto? Zato što se udajem? Pa to je prekrasna stvar. Zašto bi se ljubav i sloboda, ta dva ideala čovječanstva, međusobno isključivali? Zasad ih imam oboje u svom životu i ne vidim razloga zašto bi se to promijenilo potpisivanjem papira i stavljanjem prstena.

Zapravo, u stvarnosti je upravo suprotno. Dobar odnos naime ne veže osobu, već joj daje više mira i sigurnosti. Kad znate da vas netko čeka kod kuće, vanjski svijet čini se malo slobodnijim.

Dakle, dogovorimo se ovako: Udat ću se, ali ću zadržati svoju slobodu. Ne namjeravam se odreći svojih hobija ili putovanja – a ni moj budući suprug sigurno ne. Možemo putovati zajedno, ali i svatko sa svojim prijateljima. Možemo imati zajedničke hobije, ali svakome od nas ponekad treba vremena za sebe. Možemo imati isto prezime i ostati slobodni u duši. Riješeno.