Autor teksta: Jirina Horki

Životní kolotoč se točí dál

Máme tady podzim – teplý, suchý a krásný. Poslední paprsky letního slunce hladí zem. Lidé i příroda mění své barvy a svět se halí do teplých tónů pozdního léta. Mám pocit, že i lidé se cítí dobře, že mají chuť do činnosti a zábavy, poněvadž jako by se roztrhl i pytel s krajanskou kulturou. Besedy pořádají Dny české kultury, podzimní večírky, proběhly také Krajanské zpěvánky. Ve městě i v jeho okolí se konají podzimní trhy.

Díky příznivému počasí probíhá spousta akcí na otevřeném prostranství, čímž jsou ještě lákavější a půvabnější. Teplé podzimní tóny nacházíme všude – v ozdobách, na jevištích, ve stáncích i ve fotokoutcích.
Krajanská kultura dýchá barvami podzimu a podzimních plodů, jako by projevovala radost z bohaté letošní úrody. Na vesnicích a v osadách probíhají posvícenské oslavy, což je znamením, že úroda je již sklizená a lidé odpočívají po těžké práci a připravují se na zimu.

A už tu máme i svátek Všech svatých. Jsou to dny ztišení, kdy alespoň na chvíli zpomalíme každodenní tempo a věnujeme své myšlenky i vzpomínky těm, kteří už nejsou mezi námi. Navštívíme jejich hroby, zapálíme svíce a zavzpomínáme na ně. Někdy se mi zdá, že to není jen svátek věnovaný mrtvým, ale je potřebný i nám živým. Připomíná nám, abychom zpomalili své životní tempo, uklidnili své myšlenky a uvědomili si, jak čas spěchá a život rychle mine. Často se za něčím ženeme, mnohdy i kvůli úplným maličkostem, a zbytečně se zatěžujeme starostmi, problémy a nejrůznějšími životními situacemi. Pak ale někdy přijde nečekaný okamžik, který všechno změní. Najednou se svět na chvíli zastaví a my si uvědomíme, že to, co nás ještě před chvílí tolik trápilo, už není podstatné. Právě toho bychom si měli být vědomi v každé uspěchané a bláznivé situaci, která nás vytrhuje z klidné každodennosti.

Až pomine čas vzpomínání a přemýšlení, už tu bude předvánoční období. Začátek prosince přinese dny plné dětské radosti, na které navážou vánoční svátky, pro mnohé ty nejhezčí svátky v roce, a Štědrý večer. A zase další rok bude za námi a životní kolotoč se bude točit dál.

Životni vrtuljak se stalno okreće

Stigla je jesen – topla, suha i prekrasna. Posljednje zrake ljetnog sunca miluju zemlju. I ljudi i priroda mijenjaju svoje boje, a svijet se ogrće toplim tonovima kasnog ljeta. Čini mi se da su i ljudi dobro raspoloženi – željni aktivnosti i zabave – jer kao da se raspukla vreća puna češke manjinske kulture. Besede priređuju Dane češke kulture i jesenske zabave, a održane su i Krajanské zpěvánky. Diljem grada i njegove okolice održavaju se jesenski sajmovi. Zahvaljujući povoljnom vremenu mnoga se događanja odvijaju na otvorenom, što ih čini još privlačnijima i šarmantnijima. Tople jesenske tonove nalazimo posvuda – u dekoracijama, na pozornicama, na štandovima i u kutcima za fotografiranje.

Kultura češke manjine odiše bojama jeseni i njezinih plodova, kao da izražava radost zbog ovogodišnjeg obilnog uroda. U selima i naseljima održavaju se proslave posviceni– znak da je urod obran pa se ljudi odmaraju nakon napornog rada, pripremajući se za zimu.

Tu je i blagdan Svih svetih. To su dani tišne, kada makar na trenutak usporavamo ritam svakodnevice kako bismo svoje misli i sjećanja usmjerili prema onima koji više nisu s nama. Posjećujemo njihove grobove, palimo svijeće i prisjećamo ih se. Ponekad mi se čini da ovaj blagdan nije namijenjen samo mrtvima, već je potreban i nama živima. Podsjeća nas da usporimo svoj životni tempo, smirili svoje ideje i posvijestili si kako vrijeme leti, a život brzo prolazi. Često za nečim jurimo – ponekad čak i za onim posve beznačajnima – nepotrebno se opterećujući brigama, problemima i najrazličitijim životnim situacijama. No katkad dođe neočekivani trenutak koji sve promijeni. Odjednom se svijet na trenutak zaustavi, a mi shvatimo da ono što nas je još maloprije duboko mučilo, zapravo više nije važno. Upravo to bismo trebali imati na umu u onim užurbanim i ludim situacijama koje nas udaljavaju od mirne svakodnevice.

Kad prođe vrijeme promišljanja i sjećanja, stiže predbožićno razdoblje. Početak prosinca donosi dane ispunjene dječjom radošću, a potom slijede božićni blagdani, za mnoge najljepše doba godine, te Badnjak.

I tako će još jedna godina ostati iza nas, a životni vrtuljak nastavit će se okretati.

Autor teksta: Adéla Burketová

To je to!

Měsíc v Daruvaru mi přinesl mnohá překvapivá zjištění. V kavárně za sebe nemůžete zaplatit sami, zato si s sebou můžete vzít vlastní jídlo. Když si objednáte limonádu, dostanete neuvěřitelně kyselý nápoj s množstvím citronu. Když si s někým chcete dát panáka, nedáte si něco tvrdého, ale krátkého. Kromě výše zmíněných příkladů jsem se seznámila i s množstvím dalších novinek a také nových výrazů a slovních spojení. Mezi směsicí chorvatštiny, češtiny a rozličných nuancí obou jazyků mi v hlavě utkvěla jedna jediná, zdánlivě nenápadná věta: To je to.

I po ročním kurzu chorvatštiny v plynulé chorvatské konverzaci stále tápu, ale objevila jsem větu, která za mě řeší veškeré jazykové problémy, je mou záchrannou kotvou, lingvistickým svatým grálem – frází, která v sobě nese moudrost celého světa: To je to!

V chorvatském prostředí má toto slovní spojení pro mě pozoruhodnou schopnost měnit význam podle kontextu, tónu hlasu a aktuální situace. Může představovat úlevu, že jsme po dlouhém bádání na něco přišli – jako když po deseti minutách v menu telefonu objevíte zatoulané nastavení zvuku a s úlevou vyhrknete, že to je to. Jindy funguje jako vyjádření dokonalé trefy, když v obchodě po dvacátém zkoušení obujete ty správné boty, které okamžitě padnou. Nebo poslouží jako naprosté potvrzení domněnky, když kolega trefně shrne váš pracovní problém a vy jen přitakáte, že přesně to je to.

Zatímco v češtině občas sáhneme po obratech jako „to je ono” nebo „to je to pravé”, v chorvatštině se aspoň pro mě spojení „to je to” stává univerzálním klíčem ke všemu. Funguje jako rychlá reakce ve smyslu „tak a máme to”, „to je podstata věci”, nebo dokonce jako dokonalá tečka za nějakou aktivitou.

Postupně se tato věta stává mou flexibilní odpovědí na většinu každodenních situací. A co je nejlepší? Hodí se skoro na všechno. Potřebuji vyjádřit, že už si v kavárně opravdu nic dalšího neobjednám? To je to.

Mám naskládaný celý nákup na pásu u pokladny a chci zaplatit? To je to. Dovysvětlila jsem složitou myšlenku a doufám, že mě dotyčný konečně pochopil? To je to. Chci rázně, ale s úsměvem ukončit konverzaci? To je to.

Česky bychom museli složitě volit mezi „přesně tak”, „to je všechno”, „to je ta věc, o které mluvíme” nebo „takhle to stačí”. Chorvatsky stačí říct jednoduše „to je to”.
Jestli se mi v průběhu textu povedlo větě připsat širší význam, než skutečně má, mrzí mě to, ale já jsem si z ní udělala pevnou součást svého slovníku a univerzální řešení svých chorvatských jazykových nesnází. Obávám se, že lidé kolem mě – a brzy i mí kamarádi doma – ji ode mě uslyší mnohem častěji, než by sami chtěli.

No a já teď můžu s klidným svědomím říct, že jsem dopsala tento text, sečetla myšlenky a… to je to!

To je to!

Mjesec dana u Daruvaru donijelo mi je mnoga iznenađujuća otkrića. U kafiću ne možete sami sebi platiti piće, ali zato možete sa sobom donijeti vlastitu hranu. Ako naručite limunadu, dobivate nevjerojatno kiselo piće prepuno limuna. Ako s nekim želite popiti „žesticu”, ne naručujete nešto „jako”, već nešto „kratko”. Osim navedenih primjera, susrela sam se i s mnoštvom drugih novosti, kao i s novim izrazima i frazama. Među mješavinom hrvatskog i češkog jezika te raznih nijansi obaju jezika, u glavi mi ​​je ostala jedna jedina, naizgled neupadljiva fraza: To je to.

Čak i nakon godinu dana učenja hrvatskog jezika i dalje se mučim s tečnom konverzacijom, no otkrila sam rečenicu koja rješava sve moje jezične probleme; ona je moje sidro za spašavanje, lingvistički sveti gral – fraza koja utjelovljuje mudrost cijelog svijeta: To je to!

U hrvatskoj sredini ta fraza za mene ima izvanrednu sposobnost mijenjanja značenja ovisno o kontekstu, tonu glasa i aktualnoj situaciji. Može označavati olakšanje nakon što smo na nešto naišli poslije duge potrage – kao kad nakon deset minuta u telefonskom izborniku napokon nabasate na onu neuhvatljivu postavku zvuka i s olakšanjem uzviknete: To je to. Ponekad pak služi kao savršen izraz za pogodak “u sridu” – primjerice, kada u trgovini isprobate dvadeset pari cipela, a zatim obujete one prave koje vam odmah savršeno pristaju. Ili pak djeluje kao apsolutna potvrda slutnje kada kolega precizno sažme vaš poslovni problem, a vi samo priznate da je to upravo to.

Dok bismo na češkom možda posegnuli za izrazima poput „to je ono” ili „to je ono pravo”, na hrvatskom je, barem meni, izraz „to je to” postao univerzalni ključ za sve. Funkcionira kao brza reakcija kojom se poručuje „eto, to je to” ili „to je bit stvari”, pa čak i kao savršeno zaključivanje neke aktivnosti.

Ta rečenica postupno postaje moj fleksibilan odgovor na većinu svakodnevnih situacija. A najbolje od svega? Pristaje gotovo svemu. Trebam li dati do znanja da u kafiću neću više ništa naručiti? To je to. Složila sam namirnice na blagajničku traku i želim platiti? To je to. Upravo sam objasnila složenu ideju i nadam se da ju je sugovornik napokon shvatio? To je to. Želim li odlučno, ali uz osmijeh, završiti razgovor? To je to.

Na češkom bismo morali birati između raznih opcija poput „upravo tako”, „to je sve”, „to je ono o čemu govorimo” ili „to je dovoljno”. Na hrvatskom je dovoljno jednostavno reći “to je to”.

Ako sam tom izrazu pridala šire značenje nego što ga zapravo ima, žao mi je, no on je postao neizostavan dio mog vokabulara i univerzalno rješenje za moje muke s hrvatskim jezikom. Bojim se da će ga ljudi oko mene – a uskoro i moji prijatelji kod kuće – čuti od mene mnogo češće nego što bi možda željeli.

Pa, sada čiste savjesti mogu reći da sam završila pisanje ovog teksta, složila misli i… to je to!

Autor teksta: Alen Janota

Někdy je to prostě jenom… uf

Již dávno jsem si uvědomil, že slova a věty neprozrazují pouze city a myšlenky toho, kdo je napsal nebo vyslovil, ale mnohem více. Tentokrát se zaměříme hlavně na psané slovo. Pokusím se to srozumitelně vysvětlit. Zoufalý, zarmoucený, roztřesený, nebo jinak zatížený člověk najde něco temného i v té nejoptimističtější větě. Ta poté bude zrcadlit vnitřní pocit čtenáře bez ohledu na záměry autora. Máme-li náladu skvělou, najdeme něco dobrého i v názorech zatvrzelého pesimisty. Mistři psaného slova dovedou pouze několika písmenky vyjádřit nesčetně mnoho.

Jako příklad uvedu svého zkušenějšího kolegu, který měl za úkol vytvořit rozpis rubrik a článků na další číslo našeho týdeníku. Jedna ze stálých rubrik je úvodní slovo, na kterém se v redakci podílíme téměř všichni a periodicky se přitom střídáme. Když si kolega při vytváření rozvrhu uvědomil, že se věčné kolečko zase otočilo a je překvapivě už zase na řadě, napsal vedle svého jména citoslovce uf. Co měl asi takový malilinkatý slovní přídavek znamenat? Poněvadž spolu pracujeme již půl desetiletí, vyčetl jsem z toho nejméně čtyři informace. Zaprvé mi bylo jasné (věděl jsem to mnohem dříve), že má můj kolega bezpochyby skvělý smysl pro humor. Zažertovat si na vlastní účet je vyšší úroveň humoru. Na druhou stranu to podle mého mínění byla i prosba o pomoc. Ze zmíněného uf jsem vyčetl otázku: „Nechtěl by si náhodou tento úkol vzít někdo jiný?” Tomu jsem také úplně rozuměl. Když má člověk za sebou desítky, ba i stovky úvodníků, není jednoduché vytvořit něco úplně nového a unikátního. Jelikož jsem v daném okamžiku neměl žádné vhodné téma, tak jsem stejně jako všichni ostatní na kolegovo skryté volání o pomoc dělal hluchého. Stejně by to pak byla marná práce a sám bych zoufale odfukoval do prázdné obrazovky. Dále jsem z těch dvou písmenek vyčetl i respekt k pracovnímu kolektivu. Přestože byl kolega v daném okamžiku v roli hlavního a odpovědného redaktora a měl plné právo rozhodnout, že se o úvodník postará někdo jiný, od své povinnosti neustoupil. Na závěr je tu ještě jedna věc, kterou si nejsem úplně jistý. Toto mnohoznačné uf nevzniklo zoufalým úderem o střed počítačové klávesnice. Vyzkoušel jsem si to (samozřejmě na soukromé, ani náhodou na firemní klávesnici) a je prostě nemožné vytvořit takovéto pořadí písmen.

Možná, že jsem se alespoň jednou interpretací trefil, ale pravda je možná taky úplně jiná. Vzájemným poznáváním, porozuměním a budováním týmového ducha (o jednom takovém si přečtete uvnitř týdeníku) se alespoň přiblížíme ideální situaci, ve které dovedeme odhadovat pocity a myšlenky kolegů, kteří se nám snaží něco sdělit. Autor míní jedno, čtenář vnímá druhé a z jediného citoslovce může vzejít nespočet různých výkladů. Možná, že si i mnozí z vás po přečtení tohoto textu pomyslí prostě – uf.

Ponekad je to jednostavno… uf

Još davno sam shvatio da riječi i rečenice ne otkrivaju samo osjećaje i misli osobe koja ih je napisala ili izgovorila, već i mnogo više. Ovoga ćemo se puta prvenstveno usredotočiti na pisanu riječ. Pokušat ću to razumljivo objasniti. Osoba koja je očajna, tužna, potresena ili na neki drugi način opterećena pronaći će nešto mračno čak i u najoptimističnijoj rečenici. Ta rečenica tada odražava unutarnje raspoloženje čitatelja, bez obzira na autorove namjere. S druge strane, kada smo dobro raspoloženi, možemo pronaći nešto pozitivno čak i u stavovima okorjelog pesimista. Majstori pisane riječi uspijevaju sa svega nekoliko slova izraziti neizmjerno puno.

Navest ću za primjer jednog mog iskusnijeg kolegu koji je bio zadužen za sastavljanje rasporeda rubrika i članaka za sljedeći broj našeg tjednika. Jedna od naših stalnih rubrika je uvodnik, zadatak koji gotovo svi u redakciji dijelimo i periodički se izmjenjujemo. Dok je sastavljao raspored, kolega je shvatio da je taj beskrajni ciklus ponovno okrenuo i da je začudo opet on na redu te je pokraj svog imena na brzinu zapisao uzvik „uf”. Što je značio taj maleni dodatak? Budući da zajedno radimo već pet godina, iz toga sam iščitao barem četiri stvari. Kao prvo, bilo mi je jasno (kao što sam i otprije znao) da moj kolega posjeduje istančan smisao za humor; sposobnost zbijanja šala na vlastiti račun odlika je humora više razine. S druge strane, po mom mišljenju, to je bila i molba za pomoć. Taj sam „uf” protumačio kao pitanje: „Bi li možda netko drugi htio preuzeti taj zadatak?” I to sam savršeno razumio. Kad iza sebe imate desetke – ili čak stotine – napisanih uvodnika, nije jednostavno osmisliti nešto posve novo i jedinstveno. Budući da u tom trenutku nisam imao prikladnu temu, i ja sam se – baš kao i svi ostali – oglušio na taj tihi kolegin vapaj za pomoć. Ionako bi to bio uzaludan trud, a i sam bih vjerojatno s uzdahom očaja gledao u prazan ekran. U ta dva slova osjetio sam i poštovanje prema timu. Iako je kolega tada bio u ulozi glavnog i odgovornog urednika s punim ovlastima da odluči kako bi se netko drugi trebao pobrinuti za uvodnik, nije izbjegao svoju dužnost. Naposljetku, postoji još jedna stvar u koju nisam sasvim siguran. Taj višeznačni „uf” nije bio rezultat očajničkog, nasumičnog udaranja po sredini tipkovnice. Ispitao sam to (naravno, na svojoj privatnoj tipkovnici, a nipošto na onoj službenoj) i jednostavno je nemoguće proizvesti taj točan slijed slova.

Možda sam pogodio barem jednom interpretacijom, iako bi istina mogla biti posve drukčija. Kroz međusobno upoznavanje, razumijevanje i njegovanje timskog duha – o jednom takvom primjeru možete čitati u ovotjednom izdanju – možemo se barem približiti idealnoj situaciji u kojoj smo sposobni procijeniti osjećaje i misli kolega koji nam pokušavaju nešto prenijeti. Autor misli jedno, čitatelj doživljava drugo, a samo jedan uzvik može potaknuti bezbroj različitih tumačenja. Možda će mnogi od vas nakon čitanja ovog teksta jednostavno pomisliti: uf.

Autor teksta: Ivan Mašek

Jedna je Pémie, srdci nejmilejší (1826–2026)

Ze starodávných časů, ze zežloutlých listů kronik zaznamenávajících trvání života, se řadí rudá, bílá a modrá svítání.

Ve víru snů vypíjí Pémie pohár pelyňku, krve, potu a naděje v lepší zítřek. Uplynula dvě století těžkého života. Dnes je výročí.

Mozolnaté ruce pamatují roky těžké práce, bohaté žně, vrásky na čele, údery cepů, bohatou úrodu brambor.

Malá Bohemie, daruvarská krajina, navlékla náhrdelník stříbrných vsí kolem Daruvaru. Dodneška žijí a trvají.
Zde tě srdečně přivítají širokým úsměvem a upřímným stiskem ruky. S poctivostí a respektem.
Chléb a sůl, bábovka, koláče vonící vanilkou, nejlepší měkké a chutné buchty plněné švestkovými povidly. Specialita našich babiček. Z chlebové pece. Jedna jediná je Pémie!
Zde dýchá česká duše!

Točí se svět Jiřího Wolkra a Jaroslava Seiferta, zvláštní prim českých poetů!
V paměti žijí prašné cesty pradávného stěhování. Bláto a bahno. Cesta přes Drávu a Barcs.

Tady, v Pémii (1885) dvojčata Aurelie a Jana, milé sestřičky mého dědy Matěje, s očima modrýma jako rozkvetlé květy čekanky, se se zvonivým smíchem nikdy nerozběhnou po lukách. Zhasla jiskra krátkého šťastného dětství. Vzpomínky na těžké časy přistěhování jsou pohřbeny na hřbitově, tady, v Pémii.
Smutek se rozlil přes modravé dálky rodného kraje.
Nostalgie v srdcích. Opar nad Vltavou a Šumavou.

Ne, to není opar! To v nás žije hrdost, zapomnění jsme řekli NE! Pijeme z pramenů našich předků. Žízeň po starém kraji nikdy nebyla uhašena.
Před několika lety stojím uprostřed vesnice, u kříže. Transformace v čase. Jako v časostroji. Hledím na letopočet na kříži a myslím: kroky mých předků jsou tady.
U etnosbírky, ve dvoře, mluvím se Zdravkem Bergerem. Hrdě mi ukazuje rodný dům. Skrývám smutek v slzícím oku a ptám se, kde byl náš dům? Snad na kopci? Ale kde?

Schází mi celá plejáda milých krajanů. Schází mi Miroslav Štruml, Pémac, encyklopedie vtipů a žertů, vtipný člověk, plný energie a optimismu.

V současnosti mne hlasitým klapotem vítají čápi v hnízdech. Jsou symbolem existence, mládí a trvání. Jsou cestou do budoucnosti!
Pémie – vesnice čápů.

Drazí moji Pémijáci, šťastné 200. výročí přistěhování našich předků do těchto krajin. Ať je šťastné, protože já jsem také Pémiják!
Oslavte ho v míru!

 

V Slavonském Brodu 30. srpna 2026
Ivan Mašek, přel. L. Stráníková

Jedna je Pemija, srcu najmilija (1826 – 2026)

Iz starodavnih vremena, sa požutjelih listina kronika, zabilježenog trajanja života, nižu se crveno, bijela i plava praskozorja.

U vrtlogu snova ispija Pemija pehar od pelina, krvi, znoja i nadanja u ljepše sutra. Nanizala se dva stoljeća teškog života. Danas je jubilej.

Godine teškog rada pamte žuljevite ruke, bogate žetve, bore na čelu, udarce cepa, bogati urod krumpira.

Mala Bohemija, Daruvarska krajina, nanizala ogrlicu čeških srebrnih sela oko Daruvara. Danas živi i traje.

Ovdje te dočekuju srdačnom dobrodošlicom širokog osmijeha, iskrenog stiska ruke. Poštenjem i poštovanjem. Kruh i sol, kuglof, buhtle sa mirisom vanilin šećera, najbolje meke ukusne buhtle punjene pekmezom od šljiva. Specijalitet naših baka. Iz krušne peći. Jedna je Pemija! Ovdje diše češka duša! Okreće se svijet Jiřija Wolkera i Jaroslava Seiferta, extra prima čeških poeta! U sjećanjima žive prašnjave ceste davnog doseljavanja. Blato i glib. Dolasci preko Drave i Barča.

Ovdje u Pemiji (1885) dvije blizanke Aurelija i Jana, drage sestrice moga djeda Matěja, boje očiju modrih cvjetova rascvjetale cikorije koje nikada neće protrčati livadama uz zvonak smijeh. Ugašena je iskra kratkog sretnog djetinjstva. Uspomene na teška vremena doseljavanja počivaju na groblju, ovdje, u Pemiji.

Tuga se prelila preko modrih daljina zavičaja. Nostalgija u srcima. Opar nad Vltavom i Šumavom.

Ne, to nije opar! To ponos u nama živi, zaboravu rekli smo NE! Napajamo se sa izvora naših predaka. Nikada utažena žeđ za starim krajem.

Prije nekoliko godina stojim u središtu sela, kod križa. Transformacija u vremenu. Kao u vremeplovu. Gledam na godinu na križu i mislim. Koraci mojih predaka su tu.

Kod etno zbirke, u dvorištu, razgovaram sa Zdravkom Bergerom. Ponosno mi pokazuje rodni dom. Krijem tugu u suznome oku i pitam se gdje je naša kuća bila? Da li na brežuljku? Gdje?

Nedostaje mi čitava plejada dragih sunarodnjaka. Nedostaje mi Miroslav Štruml, Pemijak, enciklopedija dosjetki i šala, čovjek od humora, pun energije i optimizma.

U vremenu sadašnjem pozdravljaju me rode u gnijezdima bučnim klepetom. One su simbol opstanka, mladosti i trajanja. One su put u budućnost!

Pemija – selo roda!

Dragi moji Pemijaci, sretna vam 200. godišnjica doseljenja naših predaka na ove prostore. Sretna vam bila jer i ja sam Pemijak!

Obilježili je u miru!

 

U Slavonskom Brodu, 30.8.2026.

Ivan Mašek

Autor teksta: Željko Podsednik

Vděčnost za ty dary

Přišel k nám podzim. Dostavil se spolu s chladnějšími, občas i mlhavými rány a kratšími a svěžejšími dny. Vlastně jsem ho v mysli srdečně přivítal, vyhovuje mi to mnohem více než úmorná letní vedra a horké noci. Podzim s sebou přinesl také sklizeň hroznů, ovoce, brambor a mnoha dalších plodin. Kdo o zahrádku pečoval, uschová si sklizenou úrodu, aby si ji mohl užívat i v chladném zimním období. Stejně tak jsme si měli zapamatovat krásné letní zážitky, aby nám pak sloužily jako takový ohříváček na zimu.

S příchodem podzimu se i další věci zase vrátily do svých obvyklých kolejí. Žáci, včetně prvňáků, už normálně chodí do školy. Po letní přestávce se naplno rozběhla také činnost kulturních spolků. Ve velkém se pořádají nejrůznější akce od dnů české kultury po pěvecké a hudební přehlídky, které se budou konat již za pár dní. Zase je tu opravdová hojnost kulturního života.

Život… Ano, to je život. Když se však někdo z našich známých, ze srdečných a dobrých lidí, odebere na druhý břeh, člověka to vždy roztřese a rozteskní. Vzpomene si na setkání, společně prožité chvíle i na telefonáty a lituje, že se již nikdy nebudou opakovat. Život však jde dál. A milí lidé žijí dál, ve vzpomínkách i ve svých dětech.

A děti, zvlášť miminka a batolata, nám dokážou přinést velikánskou radost. Člověk by se na ně mohl neustále dívat jako na televizi, obdivovat jejich houkání a skřeky a fandit jim při prvních lezeckých pokusech.

Máme to štěstí, že je u nás doma často jedna taková malá šarmantní slečinka. A ta to s námi umí. Když si hrajeme, když na sebe houkáme, když se chováme, vzpomenu si na chvíle, kdy jsem tak v náručí choval své vlastní dcery, a ještě víc mě to dojme.

Stejně jako nám podzim přináší bohatství nejrůznějších plodin, bohatstvím našich životů jsou naše děti a jejich děti. A za tyto dary jsem životu i nebesům velmi vděčný.

Zahvalnost za te darove

Stigla nam je jesen. Došla je s hladnijim, ponekad maglovitim jutrima te kraćim i svježijim danima. Zapravo sam ju dočekao s radošću; mnogo mi više odgovara od nepodnošljivih ljetnih sparina i vrućih noći. Jesen je donijela i berbu grožđa, voća, krumpira te mnogih drugih plodova. Onaj koji je njegovao vrt spremit će ubrane plodove kako bi u njima mogao uživati i u hladnim zimskim mjesecima. Isto tako, trebali bismo čuvati lijepe ljetne uspomene jer nam zimi mogu služiti kao grijač.

Dolaskom jeseni i druge su se stvari vratile u svoju uobičajenu kolotečinu. Učenici – uključujući i prvašiće – normalno idu u školu. Nakon ljetne stanke ponovno su u punom jeku aktivnosti kulturnih udruga. Na veliko se organiziraju raznoliki događaji, od dana češke kulture do pjevačkih i glazbenih smotri koje će se održati za samo nekoliko dana. Ponovno je tu pravo obilje kulturnog života.

Život… Da, to je život. Ipak, kada nas napusti netko od naših poznatih – od srdačnih i dobrih ljudi – to nas uvijek potrese i rastuži. Prisjećamo se naših susreta, zajedničkih trenutaka i telefonskih razgovora, žaleći što se više nikada neće ponoviti. No život ide dalje. A dragi ljudi žive dalje – u sjećanjima i u svojoj djeci.

A djeca – osobito bebe i mališani – mogu nam donijeti neizmjernu radost. Čovjek bi ih mogao promatrati satima, kao televizijski program, diveći se njihovom gugutanju i vici te bodreći ih pri prvim pokušajima puzanja. Imamo sreću što u našem domu često boravi jedna takva šarmantna gospođica. Ona doista zna s nama. Dok se igramo, dok se međusobno dozivamo, dok je držim u naručju, sjetim se vremena kada sam na isti način držao svoje vlastite kćeri, i to me još više dojmi.

Baš kao što nam jesen donosi obilje raznolikih plodova, tako su i naša djeca i njihova djeca istinsko bogatstvo naših života. I na tim darovima sam životu i nebesima vrlo zahvalan.

Autor teksta: Lidija Dujmenović

Kdy začíná podzim?

Každé roční období má určené datum, kdy začíná. Ale někdy se kalendářní datum se skutečností vůbec nepotká. Zažili jsme mnoho prvních dnů léta, kdy jsme ještě nosili bundu. Zažili jsme také první den jara, kdy bylo sněhu až po kolena…

Tak kdy je vlastně doopravdy ten první den? Třeba podzimu? Já bych řekla, že je to spíš moment, kdy si všimneme něčeho kolem nás, co nám připomene podzim.
Pro mě to dnes byly pavučinky pod smuteční vrbou, pod dřevěným stolem ozářeným paprsky zapadajícího slunce. Na kůži jsem cítila chladný větřík a v dálce bylo slyšet šustění listí. Minulý týden jsem se procházela a poprvé jsem si všimla, že listí padá, když zafouká vítr. Dnes jsem jela z práce a zaujala mě hejna ptáků na nebi, kteří už plánují cestu do teplých krajů. Takových momentů bude čím dál víc, až se nakonec stanou každodenností, a tak začne podzim.

Někdy je to vůně, někdy pocit a někdy jen kousek přírody, který vypadá jako zarámovaný obraz podzimu.
Ale pro nás, kteří pracujeme v našem českém areálu, má podzim ještě další znamení. Po dovolených se najednou ozve první dětský pláč. Ne proto, že by se dětem ve školce nelíbilo, ale proto, že se po prázdninách znovu musí rozloučit se svými rodiči. Ten pláč vlastně znamená i to, že přicházejí nové děti do naší české školky a že začíná nový školní rok. S ním se vrací ruch, na který jsme přes léto možná trochu zapomněli. Parkoviště se zase plní auty a pod okny kanceláře je slyšet dětský smích školáků. Ti už se nemohli dočkat, až znovu uvidí své spolužáky.
A pak jsou tu i ty úplně obyčejné známky podzimu. Třeba zmrzlé prsty na nohou, když člověk sedí v kanceláři a najednou si uvědomí, že léto už opravdu skončilo. Ráno je chladnější, odpoledne se rychleji stmívá a člověk začíná přemýšlet, kde vlastně nechal teplejší svetr.

Podzim se tak neobjeví najednou. Přichází pomalu, po malých kouscích. V pavučince, která se třpytí ve slunci, v prvním spadlém listu, v chladném větru, ve vůni mokré země, ale také v dětském smíchu a někdy i v pláči.

A možná právě takhle podzim začíná – v okamžiku, kdy si ho poprvé všimneme.

Kada počinje jesen?

Svako godišnje doba ima svoj određeni datum početka. No taj se kalendarski datum ponekad uopće ne podudara sa stvarnošću. Doživjeli smo mnoge prve dane ljeta dok smo još nosili jaknu. Doživjeli smo i prvi dan proljeća uz snijeg dubok do koljena…

Dakle, kada je zapravo pravi prvi dan? Jeseni, na primjer? Rekla bih da je to onaj trenutak kada oko sebe primijetimo nešto što nas podsjeća na jesen.

Meni je to danas bila paučina ispod žalosne vrbe, pod drvenim stolom obasjanim zrakama zalazećeg sunca. Na koži sam osjetila svjež povjetarac i čula šuštanje lišća u daljini. Prošlog sam tjedna šetala i prvi put primijetila da lišće pada kad zapuše vjetar. Danas su me, dok sam se vraćala s posla, posebno dojmila jata ptica na nebu koje već planiraju  put u toplije krajeve. Bit će sve više takvih trenutaka dok naposljetku ne postanu dio svakodnevice – i tako počinje jesen.

Ponekad je to miris, ponekad osjećaj, a ponekad tek djelić prirode koji nalikuje uokvirenoj slici jeseni.

No za nas koji radimo u našem češkom arealu jesen donosi i druge znakove. Nakon blagdana, zrakom odjednom odjekuju prvi zvukovi dječjeg plača. Ne zato što djeca ne vole vrtić, već zato što se nakon praznika moraju ponovno rastati od svojih roditelja. Taj plač zapravo najavljuje dolazak nove djece u naš češki vrtić i početak nove školske godine. S njom se vraća i živost koju smo tijekom ljeta možda pomalo zaboravili. Parkiralište se ponovno puni automobilima, a pod uredskim prozorima čuje se dječji smijeh školaraca. Oni su jedva dočekali ponovno vidjeti svoje prijatelje iz razreda.

Tu su, naravno, i sasvim obični znakovi jeseni. Poput smrznutih prstiju na nogama dok čovjek sjedi u uredu i odjednom shvaćate da je ljeto doista prošlo. Jutro je hladnije, ranije pada mrak i čovjek počinje razmišljati gdje ste ono spremio topliji pulover.

Jesen ne stiže odjednom. Dolazi polako, korak po korak: u paučini koja svjetluca na suncu, u prvom opalom listu, u hladnom vjetru, u mirisu vlažne zemlje – ali i u dječjem smijehu, a nekad i u plaču.

Možda jesen upravo tako i počinje – u trenutku kad ju prvi put primijetimo.

Autor teksta: Jitka Stanja Brdar

Učitelé se vzdělávali i o prázdninách

Období, kdy není vyučování, učitelé využívají i k vlastnímu vzdělávání a zdokonalování. Konají se různé porady, na kterých si učitelé předávají vědomosti a domlouvají se na další školní rok.
První z letních županských porad byla určena pro učitele českého jazyka podle modelů A a B. Konala se 2. července v České základní škole Jana Amose Komenského. Vedoucí Jitka Staňová Brdarová jako přednášející pozvala vychovatelky, ale také zkušené hudebnice Machulenku Resovou a Lucii Mildovou, které představily hravé způsoby, jak děti naučit pojmy z hudební teorie. Jako ukázku si zvolily píseň Pět ježibab Pavla Šruta zhudebněnou Petrem Skoumalem. Všichni se při praktické části bavili a učitelé nižších tříd si chválili možnost praktického využití ve výuce. Druhou přednáškou byla logopedická dílna Anamarie Šourkové, ve které představila nejčastější důvody nesprávné výslovnosti i způsoby korekce. Všichni přítomní se shodli, že školy by měly mít svého logopeda jako odborného spolupracovníka.

Mira Barberićová seznámila přítomné s novými knížkami v knihovně, zhodnotila nejoblíbenější knížky a doporučila knížky, které by bylo vhodné přidat do povinné četby. Učitelé pak ve skupinách upravili seznamy domácí četby na příští školní rok.

Ve škole Komenského v Daruvaru se 25. srpna konala mezižupanská odborná porada učitelů českého jazyka a kultury podle modelu C. První část byla velmi podobná červencové poradě. Učitelky se od Machulenky Resové a Lucie Mildové naučily, jak zajímavě a snadno naučit žáky české písničky, a od Anamarie Šourkové, jak opravit nesprávnou výslovnost hlásek.

Vedoucí županské odborné porady pro učitele českého jazyka a kultury podle modelu C Mája Burgerová nabídla přehled nejdůležitějších metod kritického myšlení podle metody RWCT. O důležitosti čtení a o tom, jak k četbě knížek přistoupit ve výuce podle modelu C mluvila také Manuela Ivekovićová, která připravila i praktické ukázky. Přednáška i dílna byly provázeny mnoha citáty motivujícími ke čtení. Po poradě přítomní diskutovali i o pedagogické dokumentaci pro výuku podle modelu C.

Pro učitele předmětů v českém jazyce se porada konala 28. srpna v České základní škole Josefa Růžičky v Končenicích. Vedoucí rady Iveta Vranjićová domluvila dvě přednášky. První z nich nesla název Chvála, kritika a zpětná vazba – jak naše slova ovlivňují žáky a v chorvatštině ji přednesla nová výchovná poradkyně končenické školy Una Lovrekovićová. Součástí přednášky byla i práce ve skupinách o výchovně náročných situacích, při níž si učitelé vzájemně radili a pomáhali.

Následovala ukázka Miroslavy Veltruské, jak česká škola Komenského pořádá pro žáky sedmých tříd terénní výuku v Ivanově Sele o přistěhování Čechů, která propojuje předměty dějepis, český jazyk a náboženství. Pro učitele to byla také ukázka různých metod práce, které mohou využít ve výuce.

Školní dozorkyně a poradkyně pro školy s výukou v českém jazyce Jitka Staňová Brdarová na závěr vyzvala učitele z Končenic, aby do terénní výuky zapojili i své žáky. Poté se s učiteli jednotlivých předmětů domluvila na překladech dalších učebnic pro výuku v menšinových školách z chorvatštiny do češtiny.
Všechny porady byly velmi užitečné a před začátkem nového školního roku metodicky obohatily všechny učitele. Výuka díky tomu bude zase o  stupeň kvalitnější a zajímavější.

Nastavnici se obrazuju i tijekom praznika

Doba kad nema nastave nastavnici koriste za vlastito obrazovanje i usavršavanje. Održavaju se razna savjetovanja na kojima nastavnici razmjenjuju znanja i dogovaraju se za nadolazeću školsku godinu.

Prvo od ljetnih županijskih savjetovanja za učitelje češkog jezika prema modelima A i B održan je 2. srpnja u Češkoj osnovnoj školi Jana Amosa Komenskog. Koordinatorica Jitka Stanja Brdar kao predavačice pozvala je odgajateljice, ali i iskusne glazbenice Machulenku Res i Luciju Milde; one su predstavile razigrane metode kako djecu naučiti pojmove iz glazbene teorije. Kao primjer su odabrale pjesmu Pět ježibab” Pavela Šruta koju je uglazbio Petr Skoumal. Svi su se zabavljali u praktičnom dijelu, a učitelji nižih razreda posebno su hvalili mogućnost da te metode praktično primijene u nastavi. Drugo predavanje bila je logopedska radionica koju je vodila Anamarija Šourek; ona je predstavila najčešće uzroke nepravilnog izgovora te metode njegova ispravljanja. Svi su se sudionici složili da bi škole trebale imati svog logopeda kao stručnog suradnika.

Mira Barberić upoznala je prisutne s novim naslovima u knjižnici, osvrnula se na najpopularnije knjige i preporučila one koje su prikladne za uvrštavanje u obaveznu lektiru. Nakon toga učitelji su u skupinama revidirali popise lektire za samostalno čitanje kod kuće za nadolazeću školsku godinu.

Za učitelje češkog jezika i kulture po modelu C 25. kolovoza održano je međužupanijsko stručno savjetovanje u Školi Komenskog u Daruvaru. Prvi dio bio je vrlo sličan onom održanom u srpnju. Učitelji su od Machulenke Res i Lucije Milde naučili kako učenike zanimljivo i jednostavno naučiti češke pjesme, a od Anamarije Šourek kako ispraviti pogrešan izgovor glasova.

Voditeljica županijskog stručnog savjetovanja za učitelje češkog jezika i kulture po modelu C Maja Burger predstavila je pregled ključnih tehnika kritičkog mišljenja po metodi RWCT. O važnosti čitanja i o tome kako pristupiti čitanju knjiga u nastavi po modelu C govorila je Manuela Iveković koja je pripremila i praktične primjere. Na predavanju i radionici čuli su se brojni citati kojima se motivira za čitanje. Nakon savjetovanja sudionici su raspravljali o pedagoškoj dokumentaciji za nastavu po modelu C.

Za nastavnike predmeta čija nastava se izvodi na češkom jeziku savjetovanje se održalo 28. kolovoza u Češkoj osnovnoj školi Josipa Ružičke u Končanici. Voditeljica savjetovanja Iveta Vranjić organizirala je dva predavanja. Prvo, pod naslovom „Pohvala, kritika i povratna informacija – kako naše riječi utječu na učenike, na hrvatskom je jeziku održala Una Lovreković, nova odgojna savjetnica u školi u Končanici. Predavanje je uključivalo i rad u skupinama usmjeren na izazovne odgojno-obrazovne situacije tijekom kojeg su učitelji jedni drugima pružali savjete i podršku.

Uslijedilo je izlaganje Miroslave Veltrusky o tome kako Češka škola Komenskog za učenike sedmog razreda organizira u Ivanovom Selu terensku nastavu o doseljenju Čeha, koja povezuje predmete povijest, češki jezik i vjeronauk. Za nastavnike je to ujedno bila prilika da vide različite metode rada koje mogu primijeniti u nastavi.

Školska nadzornica i savjetnica za škole s nastavom na češkom jeziku Jitka Stanja Brdar u zaključku je potaknula nastavnike iz Končanice da u terensku nastavu uključe i svoje učenike. Nakon toga se s nastavnicima pojedinih predmeta dogovorila prevođenje dodatnih udžbenika za nastavu u manjinskim školama s hrvatskog na češki jezik.

Sva su se savjetovanja pokazala vrlo korisnima te su uoči početka nove školske godine metodički obogatila sve nastavnike. Nastava će zahvaljujući tomu opet biti za jedan stupanj kvalitetnija i zanimljivija.

Autor teksta: Sandra Klimeš

Papírový maraton

Dovolená přišla a ještě rychleji odešla. Zdá se mi to tak dávno, jako by to bylo před několika měsíci a ne týdny. Vzpomínám na moře a je mi nějak smutno, když si uvědomím, že zase musím čekat celý rok, než se v něm budu znovu koupat a slunit se. Číst si můžu kdekoli, ale když jsem u moře, jde mi to nějak líp.

Celý příběh začíná balením kufru. Nejprve si všechno naše oblečení položím na postel a zkontroluju, jestli mám všechno, a pak ho teprve naskládám do kufru, zavřu ho a už na to nemyslím. Pak do jiného kufru sbalím ručníky, do další tašky plavky, potápěčské brýle, ploutve… Z kuchyně vezmu vše, co snad budeme potřebovat. S balením nemám problém. Dovedu vše zabalit za 2 hodiny a můžeme vyrazit. Větší problém je, když si musím vybrat knihy, které vezmu s sebou. Bez knih nejedu nikam, ani na jednodenní výlet, kde mám v praxi stěží čas se vyčůrat, ale knihu si beru, kdyby náhodou. A také, když jdu k lékaři. Miluju čekat na řadu, přibyde mi tak několik minut, nebo dokonce hodin „volného” času. Letos jsem si k moři sbalila sedm knih, přečetla šest. Stály na schodišti, abych je náhodou nezapomněla, i když jsem si jistá, že bych spíš zapomněla věci z kuchyně.

Dojeli jsme, vybalili, snědli zbytky sendvičů z cesty. Ani nás nenapadlo, že už by mohly být zkažené. A co na tom – aspoň si utužíme organismus. Nalila jsem si sklenku vína a už jsem četla. Pak jsme se šli vykoupat a znovu jsem četla. Po návratu z pláže jsem zase četla. Na mobil jsem sáhla, jen abych vyfotila děti, jak dovádějí v moři, a obvolala rodinu, že jsme šťastně dojeli. Během těch osmi dní u moře jsem na mobil úplně zapomněla, byl to opravdový digitální detox. Ani jsem tomu sama nemohla uvěřit, když jsem si po návratu domů sečetla stránky všech přečtených knih. Přesně 2203, což je průměrně zhruba 270 stránek denně.

A proč se mi u moře tak hezky čte? Nemám žádné povinnosti, žádné uklízení, žehlení, vysávání, vaření. Obědy jsem si doma přesně naplánovala, přichystala a zamrazila, abych u moře získala čas a klid. Podařilo se mi to. Přečíst šest knih jsem mohla také, protože mé děti už jsou skoro dospělé a téměř nic ode mě nepotřebují, jen penízky. Pozorovala jsem mladé maminky, které se pokoušely číst a zároveň se starat o malé děti. Snažily se asi dva dny a pak to vzdaly. Pro všechny takové maminky mám vzkaz: buďte trpělivé – děti vyrostou a vy si budete moct číst. Dáte jim penízky a ony jako mávnutím kouzelného proutku zmizí. Paráda!

Čtením jsem si krátila chvíle mezi plaváním. Prožila jsem šest různých příběhů, od rodinných dramat přes historický román až po kriminální příběh. Tento mix českých a chorvatských knih, které jsem střídala, mě donutil k přemýšlení o složitosti lidských vztahů, o vlastní životní cestě a také o smrtelnosti. Domů jsem se vrátila s odpočinutou hlavou plnou nových nápadů. Po návratu jsem se čtení nevzdala, jen na něj mám trochu míň času.

Milí čtenáři, tištěné slovo má obrovskou sílu. Vše, co je zapsané, zůstane navždy, a někdo si to někdy přečte. I Jednota, kterou právě máte v rukou, žije, protože rádi čtete. Ze srdce vám za to děkuji!

Papirnati maraton

Odmor je došao i još brže prošao. Čini se to tako davno – kao da je bilo prije nekoliko mjeseci, a ne tjedana. Sjećam se mora i osjećam se pomalo tužno shvaćajući da opet moram čekati cijelu godinu prije nego što se u njemu ponovno budem mogla kupati i sunčati. Čitati mogu bilo gdje, ali nekako mi to bolje ide kad sam na moru.

Cijela priča počinje pakiranjem kovčega. Najprije svu našu odjeću prostrem po krevetu kako bih provjerila imam li sve; tek je tada spremam u kovčeg, zatvaram ga i više o tome ne razmišljam. Zatim u drugi kovčeg pakiram ručnike, a u drugu torbu kupaće kostime, ronilačke naočale, peraje… Iz kuhinje uzimam sve što bi nam moglo zatrebati. Pakiranje mi ne predstavlja problem; sve mogu obaviti u dva sata i spremni smo za polazak. Veći je problem odabrati koje ću knjige ponijeti sa sobom. Nikamo ne idem bez knjige – čak ni na jednodnevni izlet tijekom kojeg se zapravo jedva stignem pomokriti, ali knjigu ponesem, za svaki slučaj. Isto vrijedi i za liječničke preglede. Volim čekati svoj red – to mi pruža nekoliko dodatnih minuta, pa čak i sati „slobodnog” vremena. Ove sam godine za ljetovanje na moru spakirala sedam knjiga, a pročitala šest. Držala sam ih na stubištu kako ih ne bih slučajno zaboravila – iako sam sigurna da bih vjerojatnije zaboravila stvari iz kuhinje.

Stigli smo, raspakirali se i pojeli ostatke sendviča od puta. Nije nam ni palo na pamet da su se možda pokvarili. A i što onda? Barem si ojačamo organizam. Natočila sam si čašu vina i odmah počela čitati. Zatim smo otišli na kupanje, a ja sam nastavila čitati. Nakon povratka s plaže ponovno sam čitala. Mobitel sam uzela u ruke samo kako bih fotografirala djecu kako se brčkaju u moru i kako bih nazvala obitelj i javila im da smo sretno stigli. Tijekom tih osam dana na moru potpuno sam zaboravila na mobitel; bio je to pravi digitalni detoks. Jedva sam povjerovala kad sam, nakon povratka kući, zbrojila stranice svih knjiga koje sam pročitala. Točno 2203 stranice, što je u prosjeku oko 270 stranica dnevno.

A zašto mi je čitanje na more tako ugodno? Nemam nikakvih obaveza, nema čišćenja, glačanja, usisavanja ni kuhanja. Kod kuće sam pažljivo isplanirala, pripremila i zamrznula ručkove kako bih na moru imala vremena i mira. U tome sam i uspjela. Uspjela sam pročitati šest knjiga jer su mi djeca gotovo odrasla i gotovo ništa ne trebaju od mene – osim novca. Promatrala sam mlade majke koje su pokušavale čitati dok su pazile na malu djecu. Pokušavale bi dan-dva, a onda bi odustale. Za sve takve mame imam poruku: budite strpljive – djeca će odrasti, a vi ćete moći čitati. Dajte im novac i oni će kao da ste mahnuli čarobnim štapićem nestati. Sjajno!

Čitanjem sam si kratila vrijeme između plivanja. Doživjela sam šest različitih priča – od obiteljskih drama i povijesnog romana do kriminalističke priče. Ta mješavina čeških i hrvatskih knjiga, koje sam naizmjence čitala, potaknula me na razmišljanje o složenosti ljudskih odnosa, vlastitom životnom putu i prolaznosti života. Vratila sam se kući odmorene glave pune novih ideja. Nakon povratka nisam prestala čitati, iako sada za to imam nešto manje vremena.

Dragi čitatelji, tiskana riječ ima golemu moć. Sve što je zapisano opstaje i netko će to jednoga dana pročitati. I Jednota koju upravo držite u rukama živi jer vi rado čitate. Od srca vam na tome zahvaljujem!

Autor teksta: Jasmina Mik

Les místo moře

Moře mám ráda. Vždycky jsem ho měla ráda a nejspíš vždycky budu. Jenže v poslední době se mi při představě dovolené u moře jako první nevybaví pláž a studené pivo, ale apartmán, jehož cena přesahuje sto eur za noc. Přitom vypadá, jako by někdo předělal špajz, postavil do něj postel a prohlásil: „Ale k moři je to jen pět minut pěšky.

Proto jsme i letos pojali dovolenou trochu jinak. Já s manželem, moji noví přátelé z vojenského výcviku a naši dva psi jsme sbalili stany, nějaké nádobí a jídlo a vyrazili na čtyři dny do Pakra Manastiru za obcí Sirač. Hluboko do lesa, k řece. Byli jsme tam už počtvrté, takže jsme moc dobře věděli, co nás čeká. Žádný apartmán, žádné rezervace a žádný signál. A právě to poslední je možná nejlepší část celého výletu. Párkrát se ještě instinktivně podíváte na telefon. Pak vám dojde, že to nemá smysl. Všechno, co se děje někde za hranicí lesa, bude muset čtyři dny počkat. Najednou už den není rozdělený podle upozornění, zpráv a neustálého kontrolování času. Sedíte u řeky. Jíte, když máte hlad. Koupete se, když je vám horko. Povídáte si. Díváte se do ohně. Posloucháte šumění vody a zpěv ptáků. Večer si lehnete, když se vám chce spát. Velmi komplikovaný program.

Jediní, kdo náš pobyt pojali smrtelně vážně, byli naši dva psi. Zatímco my jsme naivně usoudili, že noc je určena ke spánku, oni očividně dospěli k závěru, že jsme v obležení. Les kolem nás byl v noci pořádně živý. Divoká prasata, srnky a lišky se pohybovaly dost blízko našeho tábora na to, aby naši dva strážci neměli v úmyslu ani na chvíli zavřít oči. Dokonce si vytvořili celou vojenskou taktiku, což bylo vzhledem ke společnosti, se kterou jsme tábořili, vlastně docela příhodné. Jeden štěkotem dával najevo, odkud se něco blíží, druhý se rozběhl do tmy a zaháněl zvíře dál od tábora. A takhle celou noc. Ráno jsme se probudili odpočatí, zatímco ti dva vypadali, jako by právě dokončili dvanáctihodinovou směnu na hranicích. Něco snědli a prospali celý den. Museli. Večer je čekala další směna. Myslím, že právě ten pocit, že všude kolem vás žije les, mi z těch čtyř dnů utkvěl v paměti nejvíc. Když se setmí ve městě, zavřete dveře a zatáhnete žaluzie. Když se setmí uprostřed lesa, teprve si uvědomíte, kolik toho venku chodí, létá, šustí, pije vodu, loví, utíká a pozoruje vás ze tmy. My jsme tam jen hosté.

Nějak jsme přijali představu, že dovolená znamená zaplatit nemalou částku za to, abychom se na pár dní přestěhovali do jiného města. Tam nás pak čekají kolony, přeplněné pláže, fronty, hledání parkovacího místa a stovky dalších lidí, kteří tam přijeli také „od všeho utéct”. My jsme tentokrát utekli doopravdy. A nic nám nechybělo. Dobře. Možná moře. Musím jen vymyslet, jak přenést moře doprostřed lesa.

A schovat ho před všemi lidmi.

Šuma umjesto mora

Volim more. Uvijek sam ga voljela i vjerojatno ću uvijek. No u posljednje vrijeme mi se pri zamišljanju odmora na moru prvo pred očima ne pojavljuju plaža i hladno pivo, nego apartman čija cijena premašuje sto eura da dan. On pritom izgleda kao da je netko preuredio špajzu, u nju postavio krevet i izjavio: „Ali do mora ima samo pet minuta pješke.”

Stoga smo i ljetos odmor zamislili malo drugačije. Ja, suprug, moji novi prijatelji s vojne vježbe i naša dva psa spakirali smo šatore, neko suđe i jelo i otišli na četiri dana do manastira Pakra u općini Sirač. Duboko u šumi uz rijeku. Bili smo tamo već četvrti put pa smo dobro znali što nas čeka. Nikakav apartman, nikakva rezervacija i nikakav signal. A upravo ovo posljednje je možda najbolji dio cijelog izleta. Nekoliko puta instinktivno pogledate na mobitel, a onda shvatite da nema smisla. Sve što se događa negdje iza granica šume morat će pričekati četiri dana. Odjednom dan više nije podijeljen prema upozorenjima, vijestima i neprestanom kontroliranju vremena. Sjedite uz rijeku. Jedete kad ste gladni. Kupate se kad vam je vruće. Razgovarate. Gledate u vatru. Slušate šum vode i pjev ptica. Navečer legnete kad vam se spava. Vrlo kompliciran program.

Jedini koji su naš boravak shvatili smrtno ozbiljno bila su naša dva psa. Dok smo mi naivno mislili da je noć namijenjena spavanju, oni su očito došli do zaključka da smo pod opsadom. Šuma oko nas bila je noću vrlo živa. Divlje svinje, srne i lisice kretale su se dosta blizu našeg logora pa naša dva stražara nisu imala na umu niti na trenutak zatvoriti oči. Čak su složili cijelu vojnu taktiku, što je s obzirom na društvo u kojem smo logorovali zapravo bilo vrlo praktično. Jedan je lavežom javljao otkud se netko približava, a drugi je potrčao u mrak i potjerao životinje dalje od logora. I tako cijelu noć. Ujutro smo se probudili odmorni, a njih dvojica su izgledali kao da su upravo završili dvanaestosatnu smjenu na granici. Nešto bi pojeli i prespavali bi cijeli dan. Morali su. Navečer ih je čekala nova smjena. Mislim da mi se upravo taj osjećaj da svuda oko nas živi šuma kroz ta četiri dana najviše utuvio u sjećanje. Kad se smrači u gradu, zaključate vrata i spustite rolete. Kad se smrači usred šume, tada tek shvatite koliko toga vani hoda, leti, šušti, pije vodu, lovi, bježi i promatra vas iz mraka. Mi smo tamo samo gosti.

Nekako smo prihvatili predodžbu da odmor znači platiti nemalu svotu za to da bismo se na par dana preselili u drugo mjesto. Tamo nas pak čekaju kolone, prepune plaže, redovi, traženje parkirališnog mjesta i stotine drugih ljudi koji su također došli „pobjeći od svega.” Mi smo ovaj put zbilja pobjegli. I ništa nam nije nedostajalo. Dobro, možda more. Moram samo smisliti kako prenijeti more usred šume. I sakriti ga od svih ljudi.

Autor teksta: Alen Janota

„Pomsta“ odpadkového koše

Zdařilý televizní pořad Kvizna situacija (vtipná parafráze termínu krizová situace) se věnoval popularizaci hospodských vědomostních kvízů. Mimo jiné obsahoval také závěrečnou rubriku nazvanou Osveta recycle bina (Pomsta odpadkového koše), do níž byly zařazeny různorodé otázky, jež se nevešly do ostatních rubrik. Také v redakci Jednoty existuje taková, převážně hypotetická, složka nazvaná Nevyšlo, nevešlo se, do které by měly být vloženy texty, fotografie či zajímavosti, jež čekají na svou chvíli vydání, která možná nikdy nenastane. Období nazývané sezonou kyselých okurek, respektive kraťoučký časový úsek, kdy krajanské spolky zaslouženě odpočívají, je nejlepší chvílí na různá poohlédnutí a shrnutí. Právě v tomto letním okénku jsem dospěl k závěru, že bych i mezi svými reportérskými aktivitami za minulého půl roku našel zajímavosti, které z různých důvodů (délka textu nebo kontext článku) nebyly napsány, i když by si to možná zasloužily.

Se stoprocentní jistotou můžu napsat, že jsem ve zprávách a reportážích ani jednou neuvedl, jak pořadatelé ve svých uvítacích projevech kromě vzácných hostů vždy vítají také představitele Jednoty. Rozumím, že se žádná krajanská nebo místní událost nepořádá jenom kvůli tomu, aby Jednota měla o čem psát, ale na druhou stranu má Jednota na takových událostech vždy svého agenta, jenž má představovat oči, uši a nos čtenáře. A právě kvůli této samozřejmosti jsem takové pozdravy novinářům neuváděl, přestože některé jsou opravdu lichotivé (například „náš věrný reportér”, jak novináře Jednoty na každé schůzi oslovuje předsedkyně končenické obecní rady Maruška Kubištová). Dalším krásným projevem úcty k novinářům, o kterém jsem v reportáži nenapsal ani slovíčko, byl speciální koutek se stolečkem a dvěma židlemi, připravený zvlášť pro představitele Jednoty na Přehlídce krajanského divadla v Lipovci. Dvoudenní divadelní událost se spoustou fotogenických momentů a věčný hon za nezapomenutelným fotografickým záznamem mi tehdy bohužel nedovolily připravený koutek příliš využívat a stolek a židle si mezitím našly jinou roli a jako kulisa se objevily v představení hornodaruvarské skupiny divadelních ochotníků. Posledním příkladem výjimečného vítání reportéra bude premiérové uvedení nového představení divadelní skupiny Panika České besedy Sisak. Vedle skvělého výkonu herců a muzikantek v poutavém představení a faktu, že publikum zaplnilo divadelní sál téměř do posledního místa, mi v paměti nejvíce utkvěla slova představitelky tamní besedy, jež mě jako reportéra Jednoty označila za „největší překvapení večera”.

Často se říká, že obraz či fotografie může být výmluvnější než tisíc slov. K uvedené tisícovce přidá další dávku novinář, ale ani to někdy nestačí k přesnému popisu specifického zážitku či příběhu. Vedle důležitějších nebo povinných částí textu některé okamžiky neprávem skončí v pomyslném odpadkovém koši. Stačí však rychlé poohlédnutí, aby se tyto momenty proměnily ze schválně nebo i náhodou zanedbaných v momenty nezapomenutelné.

„Osveta“ koša za smeće

Uspješna televizijska emisija Kvizna situacija (duhovita parafraza termina krizna situacija) bila je posvećena popularizaciji kvizova znanja koji se održavaju u kafićima. Između ostaloga, sadržavala je završnu kategoriju pod nazivom Osveta recycle bina (tj. koša za smeće). Ona je obuhvaćala razna pitanja koja se nisu uklapala u ostale kategorije. I u uredništvu Jednote postoji takva – premda uglavnom hipotetska – mapa s oznakom „Nije izašlo, nije ušlo u izbor”, namijenjena tekstovima, fotografijama ili zanimljivim pojedinostima koje čekaju trenutak objave – trenutak koji možda nikada neće ni doći. Razdoblje poznato kao „sezona kiselih krastavaca” – ili, preciznije, ono kratko razdoblje kada se češke manjinske udruge zasluženo odmaraju – savršeno je vrijeme za razne osvrte i svođenje računa. Upravo sam tijekom tog ljetnog zatišja shvatio da među materijalima prikupljenima tijekom proteklih šest mjeseci mogu pronaći zanimljivosti koje iz raznih razloga (poput opsega ili konteksta članka) nikada nisu bile napisane, iako su to možda zasluživale.

Mogu sa stopostotnom sigurnošću napisati da u svojim izvještajima i reportažama nikada nisam spomenuo kako su organizatori – uz dobrodošlicu uglednim gostima – u svojim uvodnim govorima uvijek posebno pozdravljali i predstavnike Jednote. Razumijem da se nijedno manjinsko ili lokalno događanje ili ne organizira samo zato da bi Jednota imala o čemu pisati, ali s druge strane Jednota na takvim događanjima uvijek ima svog agenta koji djeluje kao oči, uši i nos njezinih čitatelja. Upravo zato što se ta praksa podrazumijevala, nisam te pozdrave navodio, iako su neki bili doista laskavi – poput izraza „naš vjerni reporter”, kojim Maruška Kubišta, predsjednica Općinskog vijeća Končanice, na svakoj sjednici oslovljava novinara Jednote. Još jedna lijep izraz poštovanja prema novinarima – o kojem nisam napisao ni riječi u svojoj reportaži – bio je poseban kutak s malim stolom i dvije stolice, postavljen upravo za predstavnike Jednote na Smotri češkog manjinskog kazališta u Ljudevit Selu. Nažalost, taj dvodnevni događaj, ispunjen fotogeničnim trenucima i stalnom potragom za savršenom snimkom, ostavio mi je malo vremena da doista iskoristim taj predviđeni kutić; u međuvremenu, stol i stolice dobili su novu namjenu te su poslužili kao scenski rekviziti u nastupu amaterske kazališne skupine iz Gornjeg Daruvara. Posljednji primjer posebne dobrodošlice reporteru bila je premijera nove predstave kazališne skupine Panika Češke besede Sisak. Osim vrhunskih izvedbi glumaca i glazbenica u toj očaravajućoj predstavi te činjenice da je publika ispunila dvoranu gotovo do posljednjeg mjesta u sjećanju mi je najviše ostala opaska predstavnice tamošnje besede koja me je kao reportera Jednote izdvojila kao „najveće iznenađenje večeri”.

Često se kaže da slika ili fotografija mogu reći više tisuću riječi. Novinar bi tome mogao pridodati još tisuću, no čak ni to ponekad nije dovoljno da se vjerno dočara određeni doživljaj ili priča. Uz one dijelove teksta koji su nužni ili obavezni, određeni trenuci nepravedno završavaju u metaforičkom košu za smeće. Ipak, dovoljan je tek kratak osvrt unatrag da se ti trenuci – bilo da su zanemareni namjerno ili slučajno – pretvore u nezaboravne.