Autor teksta: Alen Janota

Jak nám fotbal prohrál

„Toto mistrovství ve fotbale je zajisté nejhorším mistrovstvím v historii,” slyšel jsem již mnohokrát z různých zdrojů a z různých stran, a i sám si to myslím. Jednu z nejvýznamnějších světových sportovních událostí letos vcelku ovládly různé kontroverze a nesportovní tahy. Zastřešující instituce světového fotbalu se vydala na nesprávnou cestu a z nejpopulárnějšího sportu se snažila vytvořit jeho amerikanizovanou variantu čili hon za pokladem a finančním ziskem. Ve finále na uvedeném mistrovství neprohrálo jenom sedmačtyřicet reprezentací, ale i samotný fotbal.

Docela mě mrzí, že mám velmi podobné shrnutí úspěchu chorvatské fotbalové reprezentace jako před dvěma lety po mistrovství Evropy. Tentokrát nám k úctyhodnému úspěchu nescházel jenom chloupek štěstí. Kvůli řadě rozhodnutí svou účast na mistrovství neukončilo Chorvatsko pouze předčasně, dočkalo se ale také nejvíce nepochopitelných a nespravedlivých rozsudků. Těm se celý svět nemohl vynadivit. Díky rozšíření počtu účinkujících zemí z dvaatřiceti na osmačtyřicet se na mistrovství tentokrát dostaly i některé menší, dokonce exotické reprezentace, které ale brzo poznaly realitu. „Jste pouze slanečci, a toto je bazén pro žraloky,” jasně jim vzkázali organizátoři. Chorvatsko si po třech medailích ze světových mistrovství v třicetiletém období mělo užívat alespoň respekt, a ne být považováno za kamínek ve střevíci.

Pocit, že ti soustavně křivdí, a přitom nemůžeš nic změnit, patří mezi nejbolestivější. Jako bývalému sportovci mi nejvíce vadí, že právě ve sportu došlo k tolika nesportovním zásahům. Toto mistrovství světa si budu pamatovat právě kvůli okamžiku po porážce mužstvem Portugalska, kdy jsem byl natolik zklamaný, že jsem se málem zařekl, že už se nikdy na fotbal dívat nebudu. Je ale známo, že ve čtyři hodiny ráno na taková rozhodnutí není ta nejlepší doba. Když jsem se ráno probudil, věděl jsem, že to nedodržím, protože opravdový fanoušek neopustí svůj milovaný tým v žádném případě, a obzvlášť ne kvůli zlomyslnému jedinci s píšťalkou.

Úvodník na toto téma jsem psal dříve, než proběhlo finálové utkání, a tím jsem chtěl dodatečně podtrhnout svou nespokojenost celkovým průběhem mistrovství. Vím ale, že jsme před semifinálovým zápasem Anglie a Argentiny v našem kvízovém týmu měli jednomyslný postoj, že bychom si přáli, aby vypadla obě mužstva, přestože to není možné. Chytřejší než jsem sám říkají, že ve všem zlém se vždy najde také něco dobrého. V tomto případě ani věčný vtipálek, jakým bych si přál být, moc dobrého nevidí. Možná jen to, že naši reprezentanti, kteří v předešlých mistrovstvích docílili nevídaných úspěchů a přinesli nám tolik radosti, po letošním – řekněme předčasném – vyřazení získali nějaký ten den odpočinku se svými rodinami navíc.

Kako nam je nogomet izgubio

„Ovo nogometno prvenstvo je sigurno najgore prvenstvo u povijesti”, čuo sam već mnogo puta iz raznih izvora i s raznih strana, a i sam to mislim. Jedan od najznačajnijih svjetskih sportskih događaja ove godine su u potpunosti preplavile razne kontroverze i nesportski potezi. Krovna institucija svjetskog nogometa pošla je krivim putem  i od najpopularnijeg sporta se trudila stvoriti njegovu amerikaniziranu varijantu, odnosno lov na blago i financijsku dobit. U konačnici na navedenom prvenstvu nije izgubilo samo 47 reprezentacija, nego i sam nogomet.

Jako mi je žao da imam vrlo sličan sažetak uspjeha hrvatske nogometne reprezentacije kao i prije dvije godine na europskom prvenstvu. Ovaj put nam je za hvalevrijedan uspjeh nije nedostajala samo vlas sreće. Zbog niza odluka Hrvatska je svoje sudjelovanje na prvenstvu zaključila ne samo prijevremeno, već je doživjela i najviše nerazumljivih i nepravednih sudačkih odluka. Tome se cijeli svijet nije mogao načuditi. Zahvaljujući proširenju broja zemalja sudionica s 32 na 48, ovaj put su na prvenstvo došle i neke manje, čak i egzotične reprezentacije, no koje su brzo upoznale realnost.

„Vi ste samo haringe, a ovo je bazen za morske pse”, jasno su im poručili organizatori. Hrvatska je nakon tri medalje sa svjetskih prvenstava u razdoblju od trideset godina trebala uživati barem poštovanje, a ne biti smatrana kamenčićem u cipeli.

Osjećaj da ti se sustavno radi nepravda, a da pritom ne možeš ništa promijeniti spada među najbolnije. Kao bivšem sportašu najviše mi smeta da je upravo u sportu došlo do toliko nesportskih intervencija. Ovo svjetsko prvenstvo pamtit ću upravo zbog trenutka nakon poraza protiv momčadi Portugala  kad sam bio toliko razočaran da sam se skoro zakleo da više nikad neću gledati nogomet. Ali kao što je poznato, četiri sata ujutro nije najbolje vrijeme za takve odluke. Kad sam se ujutro probudio, znao sam da to neću održati jer pravi navijač ne napušta svoj omiljeni tim ni u kojem slučaju, a posebno ne zbog zlonamjernog pojedinca sa zviždaljkom.

Uvodnik o ovoj temi napisao sam prije nego je protekla finalna utakmica, a time sam htio dodatno podcrtati svoje nezadovoljstvo cijelim tijekom prvenstva. Ali znam da smo prije polufinalne utakmice Engleske i Argentine u našem kvizaškom timu imali jednoglasan stav da želimo na ispadnu obje  momčadi, iako to nije moguće. Pametniji od mene kažu da se u svakom zlu uvijek nađe i nešto dobro. U ovom slučaju niti vječni šaljivdžija kakav bih želio biti ne vidi puno dobrog. Možda samo to da naši reprezentativci koji su u prijašnjim prvenstvima ostvarili neviđene uspjehe i donesli nam toliko radosti, nakon ovogodišnjeg, recimo to prijevremenog ispadanja, dobili barem koji dan više za odmor sa svojim  obiteljima.

Autor teksta: Michaela Syrůčková

 

Ahoj léto! Ahoj prázdniny!
Ahoj cesty z města ven!
Ahoj slunce, džíny, bikiny,
barvy úsvitů jak sen.

Právě tato více než čtyřicet let stará písnička od trojice Zagorová–Hložek–Kotvald mi hraje v hlavě už několik týdnů. A za pár dní bude znít také z oken našeho auta, až konečně vyrazíme „z města ven”. Tedy, nebude znít úplně z oken auta, protože venku je, jak víte, nedýchatelno a celou cestu do Itálie budeme mít zřejmě puštěnou klimatizaci. Naše „cesta z města” navíc nepovede do přírody jako v citované písni, ale zase do dalších měst a potom do dalších a dalších, ale právě na to se těším nejvíc.

Mám ráda moře a dlouhé pláže, ale ještě větší kouzlo pro mě vždycky měla města. Ne jen tak ledajaká, ale ta krásná a stará, která dýchají zároveň dávnou historií i zcela přítomným a vášnivě tepajícím životem. A právě tam zamíří naše cesta: do Verony, Milána, Florencie, Říma a nakonec i do malebných Benátek. Města plná smyšlených i reálných historických příběhů a mocenských bojů, ale také dobrého jídla, pití a křivolakých romantických uliček, kostelů a fontán už na nás čekají.

Když se mě lidi ptali, na co se na svatbě těším nejvíc, moje odpověď byla jednoznačná – na svatební cestu. A vzhledem k tomu, že můj novomanžel na každou moji otázku typu: „Kam bys chtěl jet?”, „Kde bys chtěl
spát?”, „Co bys chtěl vidět?” nebo „Co bys chtěl ochutnat?” odpovídá jednoduše: „To, co ty. Tak, jak to naplánuješ, to určitě bude super.” (však to znáte), mohla jsem naši svatební cestu vymyslet přesně podle svých přání a představ.

Teď už je jen čas začít se společně těšit, domýšlet detaily a balit věci, protože brzy vyrážíme. Ozvu se s nějakým cestopisem a vy můžete taky: napište nám, kam jste vyrazili na prázdniny a jak jste si to užili. Inspirace není nikdy dost a prázdnin je před námi ještě spousta.

Přeji vám krásné cesty z města ven a ty nejbarevnější úsvity, jaké si umíte představit.

Pozdrav, ljeto! Pozdrav, praznici!
Pozdrav, putevi izvan grada!
Pozdrav, sunce, traperice i bikini,
boje zore poput sna.

Upravo mi ta pjesma, stara više od četrdeset godina, trija Zagorová, Hložek i Kotvald, već tjednima svira u glavi. A za nekoliko dana odjekivat će i kroz prozore našeg auta kad se konačno zaputimo „izvan grada”. Pa, ne baš doslovno kroz otvorene prozore, jer, kao što znate, vani se ne može disati, pa će nam cijelim putem do Italije vjerojatno raditi klima-uređaj. Štoviše, naš „izlet izvan grada” neće nas odvesti u prirodu kao u pjesmi; umjesto toga, obilazit ćemo grad za gradom – i upravo se tome najviše veselim.

Volim more i dugačke plaže, ali još veći čar su za mene uvijek imali gradovi. Pritom ne mislim na bilo kakve gradove, već na one prekrasne, drevne gradove koji odišu ozračjem prošlih vremena, ali i živahnim, pulsirajućim životom sadašnjosti. Upravo nas tamo vodi naše putovanje: u Veronu, Milano, Firencu, Rim i, naposljetku, u slikovitu Veneciju. Očekuju nas gradovi ispunjeni povijesnim pričama, izmišljenima i stvarnima, i borbama za vlast, uz vrhunsku hranu i piće, vijugave romantične uličice, crkve i fontane.

Kad su me pitali čemu se najviše veselim u vezi s vjenčanjem, moj  odgovor je bio jasan: bračnom putovanju. A budući da moj novi suprug na svako pitanje – poput „Gdje bi htjela ići?”, „Gdje želiš odsjesti?”, „Što želiš vidjeti?” ili „Što želiš kušati?” – odgovara jednostavno: „Kako god ti želiš. Kako god to isplaniraš, sigurno će biti odlično” (znate već kako to ide), mogla sam isplanirati naše bračno putovanje točno prema vlastitim željama i viziji.

Sada je vrijeme da se tome zajedno veselimo, dogovorimo posljednje detalje i spakiramo stvari jer uskoro krećemo na put. Javit ću se s nekim putopisom, a i vi možete podijeliti svoje: napišite nam gdje ste ljetovali i kako ste se proveli. Inspiracije nikad dosta, a pred nama je još mnogo vremena za odmor.

Želim vam lijepa putovanja izvan grada i najživopisnije zore koje možete zamisliti.

Autor teksta: Ana-Maria Štruml-Tuček

Člověk může odejít z vesnice, ale vesnice nikdy neodejde z člověka

Ivanovo Selo neboli Pémije je, jak mnozí vědí, nejstarší krajanská vesnice v Chorvatsku, kam se Češi přistěhovali již před dvěma sty lety. Miluji svoji vesnici a život někde jinde si nedokážu ani představit. Moje Pémije je místo, kde se cítím nejlépe, svobodná a šťastná. Dost jsem cestovala a lákalo mě poznat jiné kraje a teprve potom jsem si uvědomila, jaké obrovské štěstí je mít takové zázemí.
Vloni jsme v rámci Etno dne v Ivanově Sele uspořádali přednášku o tom, jak, kdy a proč se sem Češi přistěhovali a jak se zde žilo v minulosti. Akci jsme nazvali Setkání Pémijáků a domluvili jsme se, že by bylo dobré ji zopakovat. Tak se také stalo. V ten den do vesnice zavítalo mnoho lidí z široka daleka. Jsem ráda, když na akci přijde tolik lidí, baví se spolu a oslavují pouto s rodnou vsí. Zůstává v nich jiskra domova. Jsou to chvíle, kdy se na jednom místě scházejí lidé napříč generacemi, aby společně zavzpomínali na dětství, sdíleli své životní příběhy a prohloubili vztah k místu, kde vyrůstali. Vztah k Pémiji se vytvářel hodně dlouho – pramení z klidu, z přírody, okolí, a především z mezilidských vztahů.
Myslím si, že život na vesnici nám dává hluboký pocit zázemí a sounáležitosti, který člověk ve městě těžko hledá. Každý dům, kostel, škola, ba i starý strom vyprávějí svoje vlastní příběhy. Příběhy se při takových setkáních snadno vybavují – vzpomíná se na setkávání na návsi, u mlékárny, v parku, při oslavách… vzpomíná se na vůně lesa, sousedské povídání a život kdysi, který zde, jak mnozí říkají, byl hodně těžký, ale také krásný.
Vzpomínek je hodně a tato srdečná setkání rozzáří leckteré srdce. Navzájem se vítáme a vyjadřujeme radost ze společného setkání. Mluvíme o kulisách našeho dětství a dospívání, které nás formovaly do toho, čím jsme dnes. Mnohé vzpomínky jsou velice emotivní a neobejdou se bez slz v očích.
Děkuji všem, kteří na akci přišli a svou návštěvou ji podpořili, a také těm, kteří ji pomohli připravit. Práce bylo hodně a vesničané ji dělali dobrovolně, tak jako vždycky. Jsem hrdá na to, odkud pocházím. Jsem hrdá na lidi, kteří tu žijí, protože jejich laskavost a pracovitost pro mne z této vesnice dělají nejkrásnější místo na světě. Právě jim patří největší dík, protože udržují vesnici živou a také vyjadřují hrdost, že v Ivanově Sele žijí. Tady jsme doma.

Čovjek može otići iz sela, ali selo nikada ne odlazi iz čovjeka

Ivanovo Selo ili Pemija, kao što mnogi znaju, najstarije je češko selo u Hrvatskoj kamo su se Česi doselili još prije dvjesto godina. Volim svoje selo i ne mogu ni zamisliti život bilo gdje drugdje. Pemija je mjesto gdje se osjećam najbolje, slobodna i sretna. Mnogo sam putovala i privlačilo me istraživanje drugih krajeva, no tek sam kasnije shvatila kakav je golem blagoslov imati takav dom.

Lani smo u sklopu Etno dana u Ivanovom Selu organizirali predavanje o tome kako su se, kada i zašto Česi ovdje naselili te kako se ovdje živjelo u prošlosti. Događaj smo nazvali „Okupljanje Pemijaka” i složili se da bi ga bilo dobro ponoviti. Tako je i bilo. Toga je dana selo posjetilo mnoštvo ljudi iz raznih krajeva. Veseli me kad se toliko ljudi okupi na događaju, druži i slavi vezu sa svojim rodnim selom. U njima i dalje živi iskra zavičaja. To su trenuci u kojima se ljudi svih generacija okupljaju kako bi se prisjetili djetinjstva, podijelili svoje životne priče i produbili povezanost s mjestom u kojem su odrasli. Veza s Pemijom gradila se dugo; ona proizlazi iz mira, prirode, okolice i, prije svega, iz međuljudskih odnosa.

Mislim da nam život na selu pruža dubok osjećaj pripadnosti i zajedništva kakav čovjek u gradu teško nalazi. Svaka kuća, crkva, škola, pa čak i staro drvo, pričaju svoju priču. Ovakva nas okupljanja lako podsjećaju na te priče – na susrete na seoskom trgu, kod mljekare, u parku ili tijekom proslava; podsjeća na miris šume, na razgovore sa susjedima i na život kakav je nekad bio i koji je, kako mnogi kažu, bio vrlo težak, ali i lijep.

Toliko je uspomena, a ovi srdačni susreti griju srce. Pozdravljamo jedni druge i dijelimo radost zajedništva. Razgovaramo o okruženju našeg djetinjstva i odrastanju koje nas je oblikovalo u ljude kakvi smo danas. Mnoge od tih uspomena bude snažne emocije i često nam mame suze na oči.

Hvala svima koji su prisustvovali događaju i podržali ga, kao i onima koji su pomogli u njegovoj organizaciji. Posla je bilo puno, a mještani su sve odradili dobrovoljno, baš kao i uvijek. Ponosna sam na to od kuda dolazim. Ponosna sam na ljude koji ovdje žive jer svojom dobrotom i marljivošću ovo selo za mene čine najljepšim mjestom na svijetu. Upravo oni zaslužuju najveću zahvalu što održavaju selo živim i što izražavaju ponos na to da žive u Ivanovom Selu. Ovdje smo doma.

Autor teksta: Sandra Klimeš

Už zase ta kopaná

O fotbale nevím absolutně nic. Vím, že tam mají branku, dokonce dvě, a jeden míč, za kterým utíká hromada chlapů a snaží se ho do jedné z branek dostat. A to je vše. Kdyby mě to zajímalo, věřím, že bych se to naučila. Jména, body, pořadí, skupiny i stadiony jsou pro mě jen slova, která v mém životě nic neznamenají. V mém nejbližším okolí – v práci i v sousedství – jsou však lidé, kteří kopanou sledují a moc se při tom baví. Mně se to zdá přehnané, ale jen proto, že o tom nic nevím. Říkám si ale, že to, že se mi to nelíbí, neznamená, že je to hloupost. Proč by měl být můj názor na svět kopané nějakou svatou pravdou. Každý má rád něco jiného. Mě například moc těší zajít si na ryby, někam k vodě, koukat na ty pruty celý den a nic neulovit. Nemyslím si, že se to líbí každému.

Ale i přesto, že toho o kopané moc nevím, mám velkou radost vždycky, když Chorvatsko zvítězí. Když jsme u někoho na návštěvě, občas se na nějaký zápas i podívám a nemůžu říct, že by mě to nudilo. Manžel také není velký fotbalový fanoušek, ale fandíme spolu. Oblečeni v kostkovaném červeno-bílém tričku s pivem v ruce řveme na chlapy v televizi, kteří běhají po krásně posekané louce. Kde se to ve mě bere, sakra?! Já se nepoznávám! Ta euforie, kterou vidím u lidí na stadionu, mě tak povzbudí, že je mi líto, že o kopané vím tak málo.

Úplně nejlepší je podle mě to nadšení ve společnosti, které jsme kolikrát viděli, když se „naši kluci” vrátili ze světových utkání (říkám světová, protože nevím, která jiná jsou). Fotky a videa z uvítání našich Vatrenih v Záhřebu obletěly svět! Vím jenom, že se vrátili z Ruska, zlatou medaili nepřinesli, byli druzí, a i přesto je v ulicích Záhřebu vítalo kolem půl milionu lidí. Nikoho nezajímalo, kdo má jaké náboženství a ke kterému bohu se modlí nebo jakého je politického přesvědčení. Nikoho nezajímalo, jaké je kdo národnosti. Nikoho nezajímalo, jestli mají ostatní značkové oblečení, nebo nejlevnější tenisky z tržnice… Všichni se shromáždili, aby oslavili naše Vatrene, společně zpívali, tančili, objímali se a plakali štěstím. I já jsem byla ráda, že jsme byli druzí. Jsme tak malý stát a ukázali jsme těm velkým, že jsme světová sportovní velmoc.

Jak by asi vypadala oslava, kdyby naši vyhráli zlato? Nevím o kopané nic, a nic to pro mě v životě neznamená, ale fandím tomu, abychom na náměstí v Záhřebu vítali naše zlaté Vatrene.

Naprijed naši!!!

Igraj moja Hrvatska!!!

Opet taj nogomet

O nogometu ne znam apsolutno ništa. Znam da postoji gol, čak dva gola, i lopta za kojom hrpa momaka  trči i pokušava je ubaciti u jedan od  golova. I to je sve. Da me zanima, vjerujem da bih to naučila. Imena, bodovi, rangiranje, skupine i stadioni za mene su samo riječi koje u mom životu ne znače ništa. Međutim, u mojoj neposrednoj okolini – na poslu i u susjedstvu – postoje ljudi koji gledaju nogomet i jako se zabavljaju pri tome. Meni se to čini pretjeranim, ali samo zato što ne znam ništa o tome. Ali govorim si da samo zato što mi se ne sviđa ne znači da je to glupost. Zašto bi moje mišljenje o svijetu nogometa trebalo biti neka sveta istina. Svatko voli nešto drugo. Ja na primjer jako uživam ići u ribolov, negdje na vodu, cijeli dan gledati u štapove i ne uloviti ništa. Ne mislim da se to svakome sviđa.

Ali iako ne znam puno o nogometu, uvijek sam jako sretna kada Hrvatska pobijedi. Kad smo kod nekoga u posjeti, ponekad pogledam utakmicu i ne mogu reći da mi je dosadno. Ni moj suprug nije veliki nogometni navijač, ali navijamo zajedno. Odjeveni u kockaste crveno-bijele majice s pivima u ruci, vičemo na dečke na TV-u koji trče po lijepo pokošenoj livadi. Odakle, dovraga, ovo dolazi?! Ne prepoznajem se! Ta euforija koju vidim kod ljudi na stadionu toliko me uzbudi da mi je žao što tako malo znam o nogometu.

Apsolutno najbolja stvar, po mom mišljenju, je oduševljenje u društvu koje smo mnogo puta vidjeli kada su se „naši dečki“ vratili sa svjetskih utakmica (kažem svjetskih jer ne znam kakve druge postoje). Fotografije i videozapisi s dočeka naših Vatrenih u Zagrebu

otišli su svijet! Znam samo da su se vratili iz Rusije, nisu donijeli zlatnu medalju, bili su drugi, a ipak ih je na zagrebačkim ulicama dočekalo oko pola milijuna ljudi. Nikoga nije bilo briga tko je koje vjere i kojem se bogu moli ili kakva su im politička uvjerenja. Nikoga nije bilo briga kakve je tko nacionalnosti. Nikoga nije bilo briga nose li drugi dizajnersku odjeću ili najjeftinije tenisice s tržnice… Svi su se okupili kako bi proslavili naše Vatrene, pjevajući, plešući, grleći se i plačući od sreće zajedno. I meni je bilo drago što smo bili drugi. Mi smo tako mala država, a velikima smo pokazali da smo svjetska sportska velesila.

Kakva bi proslava bila kad bi naši osvojili zlato? Ne znam ništa o nogometu i ništa mi ne znači u životu, ali navijam za to da na trgu u Zagrebu dočekamo naše zlatne Vatrene.

Naprijed naši!!!

Igraj moju Hrvatsku!!!

Autor teksta: Jirina Horki

Nové generace se vydávají na svou životní cestu

Končí další školní rok, jak pro předškoláky, školáky a středoškoláky, tak i pro jejich rodiče, kteří se už nemohou dočkat letního klidu, odpočinku a zpomalení každodenního tempa. Všichni jsou šťastní, radují se, že končí povinnosti, školy pořádají besídky na rozloučenou, děti a žáci ukazují, co nejlépe umí, a rodiče je podporují a těší se z jejich šikovnosti.

Konec něčeho však vždy znamená začátek něčeho jiného, většinou těžšího a zodpovědnějšího, a děti si často nejsou vůbec vědomy, co je před nimi. Předškoláci se cítí důležití – od podzimu budou chodit do školy, dostanou fůru knih, učitelky a nové kamarády, ale i nové povinnosti. Některé z nich to těší, ale jiní mají z těchto změn strach. Těm starším, zvlášť středoškolákům, se životy změní úplně – mnozí se vydávají na vysoké školy, odcházejí z domova do cizího světa, mezi cizí lidi, kde si budou muset vybojovat respekt a své místo ve společnosti. Jiní se pustí do hledání zaměstnání a po dosavadním bezstarostném životě se budou muset vyrovnat s každodenními povinnostmi, zodpovědností a životem dospělých. To neznamená, že je to něco špatného, ba naopak, mladí konečně cítí, že jsou samostatní a schopní se o sebe postarat a vzít svůj život do vlastních rukou. Je dobré, když při tom cítí podporu rodičů – začátek pro ně bude lehčí s jistotou, že mají teplé rodinné místo, kdykoliv jej budou potřebovat.

Přesto, že se všichni radují a oslavují začátek nových životních momentů, věřím, že v sobě cítí i tichý smutek, úzkost, neklid a strach z konce každodenní rutiny a kroku do neznáma. Je to však normální životní cyklus, který každý člověk musí zažít. Všichni jsme to už někdy prožívali a zvládli jsme to. Nepochybuji, že se s tím i dnešní generace vyrovnají, všichni si najdou svou životní cestu a budou zdrojem hrdosti a radosti celé společnosti. My dospělí jim to z celého srdce přejeme.

Nove generacije kreću na svoj životni put

Završava još jedna školska godina, kako za predškolce, školarce i srednjoškolce, tako i za njihove roditelje koji jedva čekaju ljetni mir, odmor i usporavanje svakodnevnog tempa. Svi su sretni, raduju se što su im dužnosti završile, škole priređuju oproštajne zabave, djeca i učenici pokazuju što najbolje umiju, a roditelji ih podržavaju i uživaju u njihovim vještinama.

Međutim, kraj nečega uvijek znači početak nečeg drugog, obično težeg i odgovornijeg, a djeca često uopće nisu svjesna što ih čeka. Predškolci se osjećaju važnima – od jeseni će krenuti u školu, dobiti hrpu knjiga, učitelje i nove prijatelje, ali i nove odgovornosti. Neki od njih su sretni zbog toga, ali drugi se boje tih promjena. Starijima, posebno srednjoškolcima, život će se potpuno promijeniti – mnogi će se uputiti na fakultet, otići iz svog doma u strani svijet, među strane ljude, gdje će morati zaslužiti poštovanje i svoje mjesto u društvu. Drugi će početi tražiti posao i, nakon dosadašnjeg bezbrižnog života, morat će se nositi sa svakodnevnim dužnostima, odgovornostima i životom odraslih. To ne znači da je to loše, naprotiv, mladi ljudi konačno osjećaju da su samostalni i sposobni brinuti se o sebi te uzeti svoj život u svoje ruke. Dobro je ako u tome osjete podršku roditelja – početak će im biti lakši uz sigurnost da imaju toplo obiteljsko mjesto kad god im zatreba.

Iako se svi raduju i slave početak novih životnih trenutaka, vjerujem da osjećaju i tihu tugu, tjeskobu, nemir i strah od kraja svakodnevne rutine i koraka u nepoznato. Međutim, to je normalan životni ciklus koji svatko mora iskusiti. Svi smo to u nekom trenutku iskusili i uspjeli smo. Ne sumnjam da će se i današnja generacija s tim nositi, svatko će pronaći svoj put u životu i biti izvor ponosa i radosti za cijelo društvo. Mi odrasli im to želimo od sveg srca.

Autor teksta: Mato Pejić

Háček s háčky (a čárkami a délkami)

Určitě jste si už všimli praxe, že se o takzvaných velkých jazycích soudí jedním měřítkem, a o těch malých jiným. Slova z angličtiny se přejímají se vším všudy, zatímco například v případě češtiny se řídíme vlastním (chybným) sluchem. Když se píše německy, francouzsky nebo španělsky, všechny umlauty, apostrofy a otazníky vzhůru nohama jsou na svém místě, ale kde jsou české háčky, čárky a délky? Buďto na špatném místě, nebo tam vůbec nejsou.

Nejlepší možnost vidět, nebo spíš slyšet, jak to vypadá, máme právě teď, během živých přenosů utkání mistrovství světa ve fotbale. Televizní sportovní reportéři jsou pověstní tím, že se ani nesnaží dozvědět, jak se co vyslovuje, i když mají k dispozici dokonalé vybavení a obrovskou databázi nejrůznějších informací.

Dívám se tak na zápas Jižní Korea – Česko a nemůžu se vynadivit, jak komentátor chybuje, když pořád posloucháme o podobnosti obou našich slovanských jazyků, o tom jak mají spoustu slov, která se stejně píšou a čtou a mají i stejný význam. Je v tom však jeden háček – jsou totiž i slova, která se stejně píšou a čtou, ale mají rozdílný význam. A potom je tu zvláštní kategorie slov, kam patří i příjmení fotbalistů.
Nejprve jsem si všiml, že náš komentátor jméno Tomáše Součka vyslovuje správně a dostal jsem dojem, že alespoň s dvojhláskou „ou” problém nemá. Ale ani to nebyla pravda. Vladimíra Coufala vytrvale nazýval „Cufal” a Štěpánovi Chaloupkovi říkal „Chalupek”. Jako vždycky nejhůř dopadl hráč, který má v příjmení nešťastnou souhlásku „ř”, s níž si Chorvati jednoduše nedokážou poradit a vyslovují ji všelijak – jedni jako „r”, druzí jako „ž”, třetí eventuálně jako „rž”, ale málokdo správně. Náš slavný reportér šel však ještě o krok dále a během celého zápasu říkal brankaři Matěji Kovářovi – „Kovač”.

Existují však i opačné případy. Před pár lety jsem během evropského mistrovství v házené napsal poznámku o prapodivném případě hyperbohemizace: zatímco většina lidí se hlásce „ř” jednoduše vyhýbá, tenkrát ji reportér používal i tam, kam vůbec nepatřila. A tak levé spojce českého mužstva Pavlu Horákovi říkal „Horžak”.

Tím ale řada problémů chorvatských sportovních reportérů s češtinou ani zdaleka nekončí – podívejme se na závěr na jeden hřmotný příklad neznalosti pravidla, že slova v češtině mají vždy přízvuk na první slabice. Před patnácti lety hrál totiž ve fotbalovém klubu Dinamo Záhřeb český útočník Miroslav Slepička a reportéři mu pořád říkali Sle-pička. Jak to znělo chorvatským divákům, to jistě nemusím vysvětlovat, že ne?

Kvaka s kvačicama (i crticama i dužinama)

Sigurno ste primijetili praksu da se o takozvanim velikim jezicima sudi po jednom mjerilu, a malima po drugom. Riječi iz engleskog preuzimaju svi svugdje, dok se u slučaju češkog, na primjer, vodimo vlastitim (pogrešnim) sluhom. Kad se piše njemački, francuski ili španjolski, svi prijeglasi, apostrofi i naopako okrenuti upitnici su na svom mjestu, ali gdje su češke kvačice, crtice i dužine? Ili su na krivom mjestu ili ih uopće nema.

Najbolja prilika da vidite, ili bolje rečeno čujete kako to izgleda je upravo sada, tijekom prijenosa utakmica Svjetskog prvenstva uživo. Televizijski sportski reporteri poznati su po tome što se uopće ne trude naučiti nešto izgovoriti, iako imaju savršenu opremu i ogromnu bazu podataka svih vrsta informacija na raspolaganju.

Gledam utakmicu Južna Koreja – Češka i ne mogu se načuditi kako to da komentator griješi kada stalno slušamo o sličnostima između naša dva slavenska jezika, o tome kako imaju puno riječi koje se pišu i čitaju isto i imaju isto značenje. Međutim, postoji jedna kvaka – postoje i riječi koje se pišu i čitaju isto, ali imaju različita značenja. A onda postoji posebna kategorija riječi u koju spadaju i prezimena nogometaša.

Prije svega, primijetio sam da naš komentator ispravno izgovara ime Tomáša Součeka i stekao sam dojam da barem nema problema s diftongom „ou”. Ali ni to nije bila istina. Uporno je Vladimira Coufala nazivao „Cufal”, a Štěpána Chaloupeka „Chalupek”. Kao i uvijek, najgori scenarij bio je za igrača s nesretnim suglasnikom „ř“ u prezimenu, s kojim se Hrvati jednostavno ne mogu nositi i izgovaraju ga na sve moguće načine – neki kao „r“, drugi kao „ž“, treći eventualno kao „rž“, ali malo tko ga izgovara ispravno. Međutim, naš poznati reporter otišao je korak dalje i vratara Matěja Kovářa tijekom cijele utakmice nazvao „Kovač“.

No postoje i suprotni slučajevi. Prije nekoliko godina, tijekom Europskog prvenstva u rukometu, napisao sam bilješku o vrlo čudnom slučaju hiperbohemizacije: dok većina ljudi jednostavno izbjegava glas „ř“, taj put ga je novinar koristio čak i tamo gdje mu nije mjesto. I tako je lijevo krilo češke reprezentacije, Pavela Horáka, nazivao „Horžak“.

Ali time niz problema koje hrvatski sportski reporteri imaju s češkim ni izdaleka nije završen – pogledajmo konačno jedan eklatantan primjer nepoznavanja pravila da riječi u češkom jeziku uvijek imaju naglasak na prvom slogu. Prije petnaest godina, češki napadač Miroslav Slepička igrao je za nogometni klub Dinamo Zagreb, a novinari su ga stalno zvali Sle-pička. Sigurno ne moram objašnjavati kako je to zvučalo hrvatskim gledateljima, zar ne?

Autor teksta: Alen Janota

AI versus AJ

Již nějakou dobu si pohrávám s myšlenkou vyrovnat se s umělou inteligencí prostřednictvím jednoho smysluplného textu. Měl jsem neopodstatněnou představu, že během dvou kratších odstavců jednoho úvodníku navždy zatočím s možnými pochybami čtenářů o tom, zda své texty píšu sám, anebo za pomoci neviditelného umělého „přítele”. Když jsem ale zkusil svého „soupeře“ lépe poznat, zjistil jsem, že by to byl nerovný souboj. Stalo se mi totiž, že jsem podcenil umělou a trošičku přecenil neumělou čili lidskou inteligenci.

Věřím, že většina z vás čtenářů již slyšela o existenci a možnostech systému ChatGPT, s nímž jsem se prostřednictvím tohoto článku chtěl vypořádat. Pokud mezi vámi existují tací, kteří tento systém zatím neznají, poprosil jsem ho, aby se vám sám představil. ChatGPT o sobě napsal, že je umělá inteligence, respektive konverzační systém, který vyvinula společnost OpenAI. Dále uvedl, že může odpovídat na otázky, vysvětlovat pojmy, pomáhat při učení, psaní textů, programování, překládání, plánování a mnoha dalších úkolech. Připustil také, že se každodenně zdokonaluje a rozvíjí a jeho tvůrci pravidelně vylepšují modely, opravují nedostatky a přidávají nové možnosti.

Dále jsem svého rivala poprosil, aby vytvořil krátký článek o vlivu umělé inteligence na novinářské řemeslo. V okamžiku se na obrazovce objevil přesvědčivý, srozumitelný a důvěryhodný text, a navíc bez gramatických chyb a nedostatků. „Ha, kamaráde, tak to se ti docela povedlo,” pomyslel jsem si, „ale schválně, jestli by se ti podařila i vtipná varianta?” Poprosil jsem tedy umělou inteligenci, aby k uvedenému článku přidala dávku tradičního českého humoru. Také tento úkol zvládla bezvadně, a to během pouhých několika vteřin. Vzhledem k tomu, že většinu svých článků nechávám takřka „vařit” několik hodin nebo i dnů a nocí, ucouvl jsem okamžitě od svého původního záměru konfrontace textů umělé a neumělé inteligence. S takovou rychlostí se prostě nedá bojovat.

Vědecký pokrok vede k tomu, že brzy nebudou existovat věci, které by umělá inteligence neuměla. Zároveň bude velmi těžké rozeznat umělé od neumělých novinářských textů. Ke psaní tohoto úvodníku jsem přistoupil s předsevzetím, že mé texty nikdy nebude psát umělá inteligence. Právě proto měl původní titulek znít – AJ nikdy nebude AI. Chtěl bych věřit, že jsem si za pět let své novinářské práce vytvořil svůj snadno rozpoznatelný styl. Pro jistotu jsem se ale umělé inteligence raději nezeptal, jestli by tento styl uměla přesvědčivě napodobit.

AI protiv AJ

Već neko vrijeme igram se s idejom o uspoređivanju s umjetnom inteligencijom posredstvom jednog smislenog teksta. Imao sam neutemeljenu ideju da ću u dva kratka odlomka uvodnika moći otkloniti sve sumnje koje bi čitatelji mogli imati o tome pišem li svoje tekstove sam ili uz pomoć nevidljivog umjetnog „prijatelja”. Ali kada sam pokušao bolje upoznati svog „suparnika”, otkrio sam da će to biti neravnopravna bitka. Podcijenio sam umjetnu inteligenciju i malo precijenio neumjetnu, odnosno ljudsku, inteligenciju.

Vjerujem da je većina vas čitatelja već čula za postojanje i mogućnosti ChatGPT sustava, kojim sam se htio pozabaviti kroz ovaj članak. Ako među vama ima onih koji još nisu upoznati s ovim sustavom, zamolio sam ga da vam se predstavi. ChatGPT je o sebi napisao da je to umjetna inteligencija, odnosno konverzacijski sustav, koji je razvila tvrtka OpenAI. Također je naveo da može odgovarati na pitanja, objašnjavati koncepte, pomagati u učenju, pisanju tekstova, programiranju, prevođenju, planiranju i mnogim drugim zadacima. Također je priznao da se svakodnevno poboljšava i razvija, a njegovi tvorci redovito poboljšavaju modele, ispravljaju nedostatke i dodaju nove mogućnosti.

Zatim sam zamolio svog suparnika da napiše kratki članak o utjecaju umjetne inteligencije na novinarstvo. U trenutku se na ekranu pojavio uvjerljiv, razumljiv i vjerodostojan tekst, i štoviše, bez gramatičkih pogrešaka ili nedostataka. „Ha, prijatelju, ovo ti je potpuno uspjelo“, pomislio sam, „ali namjerno, bi li mogao smisliti i smiješnu varijantu?“ Stoga sam zamolio umjetnu inteligenciju da članku doda dozu tradicionalnog češkog humora. I s tim se zadatkom nosila besprijekorno, i to za samo nekoliko sekundi. S obzirom na to da sam većinu svojih članaka pustio da se, takoreći, „kuha“ nekoliko sati ili čak danima i noćima, odmah sam odustao od svoje izvorne namjere da suočim tekstove umjetne i neumjetne inteligencije. Jednostavno se ne može boriti protiv takve brzine.

Znanstveni napredak vodi k tome da uskoro neće biti stvari koje umjetna inteligencija neće moći učiniti. Istovremeno, bit će vrlo teško razlikovati umjetne od neumjetnih novinarskih tekstova. Pisanju ovog uvodnika pristupio sam s odlukom da moje tekstove nikada neće pisati umjetna inteligencija. Zato je izvorni naslov trebao biti – AJ nikada neće biti AI. Htio bih vjerovati da sam u pet godina svog novinarskog rada stvorio svoj vlastiti lako prepoznatljiv stil. Ali, za svaki slučaj, radije nisam pitao može li umjetna inteligencija taj stil uvjerljivo oponašati.

Autor teksta: Sandra Klimeš

Kdo je vládce světa… nebo aspoň domu?

Zapomeňte na Putina a Trumpa, na splátky, účty a jiné nudné věci… Nejdůležitější je zjistit, jestli má vládce domu plnou misku a čerstvou vodu. Vládce má čtyři nohy, vousy, tu nejměkčí srst, jakou si umíte představit, a mňouká a přede. Vládcem domu je kočka … alespoň toho mého.

Kočka je zvláštní zvíře – má svou vůli a přesně ví, co chce a co nechce. Každá kočka, kterou jsme zatím měli, byla moje chlupatá paní šéfová, vládkyně mého domu a duše. Žije u mě, jí a spí zadarmo a já jí vždy odpustím úplně všechny neplechy a přidám jí do misky novou dávku oblíbeného „žrádýlka”. A ona se na mě podívá, jako by říkala: „Panebože… co jsi mi to dala za hnus? Vždyť víš, že já, královna tohoto domu a vesmíru, to nemám ráda.” Plesknu se do čela, s úctou se omluvím a jdu pro jinou příchuť, aby se milostpaní neurazila ještě víc… Co se týče kočičí misky, je jedno, že tam ještě jídlo má – jestli je vidět dno, je hotovo! Je konec světa! Kočka umírá hlady a je týraná – alespoň tak to vypadá.

Nepotřebuju budík, na to mám kočku – tedy, jestli má právě k buzení chuť. Většinou nemá. Stane se, že mě vzbudí přesně v 6:30. To se mi líbí, dám milostpaní snídaničku a ona se pak umyje a postaví se před dveře, abych ji pustila ven. Nechávám kávu a jdu milostpaní otevřít. Ona si to ale rozmyslela, venku se jí nelíbí. Tak asi za chvíli… Posadím se, abych dopila kávu, ale ještě jsem si ji ani nevzala do ruky a kočka už mi vleze do klína, uvelebí se a spí. Ale já musím do práce a kočka se ani nehne. Je jí úplně jedno, že já přijdu pozdě do práce a děti do školy. Vzbudím ji, ona neví, kde je, který je den, ani kdo jsem já, ale jestli má šanci, tak mě drápne jako pomstu za to, že jsem ji vzbudila. Musím se převléknout, jsem celá od chlupů, ale nevadí. Odpouštím jí to. Vyhodím ji ven, vezmu si tašku a jdu, ale jen co otevřu dveře, kočka je zpátky.

Než ji přesvědčím o tom, že jestli vyleze ven, dostane pamlsek, už jdu pozdě.

Ze zkušenosti vím, že nejlepší dárek pro kočku není žádný vycpaný měkký polštářek, extra kočičí škrabadlo anebo naparáděný útulný domeček. Nejlepším dárečkem je krabice od těch věcí. Je zajímavé pozorovat, jak se kočičí tělo mění v tekutinu a pomalu, ale jistě se „vlévá” do jakékoliv škatule. Celé události samozřejmě předchází pečlivé plánování. Nejprve si škatuli důkladně obejde, očichá ji, poklepe po ní packou a pak se do ní spokojeně nacpe. A za chvilku už spí. Milostpaní je spokojená s „dárečkem”, a já jsem tak trochu zklamaná.

Někdy se na ni rozzlobím a nemluvím na ni. Vidím jí v očích, jak si myslí: „Konečně! Teď mám od tý dotěrný ženský trochu pokoj!” Protáhne se a jde si lehnout na své místečko na pohovce. Lehne si a začne vrnět.

A ja v sekundě zapomenu, proč jsem se na ni vlastně zlobila. Přisednu si k ní, ona mi vleze do klína a přede dál. A já už přemýšlím, že bych jí měla něco koupit – nějakou novou hračku nebo alespoň něco fajnového na zub, když je tak hodná…

Vědci si již desítky let kladou otázku, jestli jsou kočky ochočené, nebo ne. Já znám přesnou odpověď. Krmíme je, každodenně se staráme, aby měly čistý písek a plné misky – ony si ochočily nás.

Tko je vladar svijeta, ili barem kuće?

Zaboravite na Putina i Trampa, na plaćanja, račune i druge dosadne stvari… Najvažnije je ustanoviti ima li vladar kuće punu zdjelicu i svježu vodu. Vladar ima četiri noge, brkove i prede. Vladar kuće je mačka… Barem moje kuće.

Mačka je posebna životinja – ima svoju volju i točno zna što hoće, a što neće. Svaka mačka koju smo dosad imali bila je moja dlakava gospođa šefica, vladarica mog doma i duše. Živi kod mene, jede i spava besplatno, a ja joj uvijek oprostim baš sve nestašluke i dodam joj u zdjelicu novu dozu omiljene hrane. A ona me gleda kao da kaže: „Bože, što si mi dala to gadno? Pa znaš da ja, kraljica ove kuće i svemira, to ne volim.”

Lupim se po čelu, s poštovanjem se ispričam i idem po drugi okus da se milostiva ne bi uvrijedila još više… Što se tiče mačje zdjelice, svejedno je ima li tamo još jela – ako se vidi dno, gotovo je! Kraj svijeta! Mačka umire od gladi i zlostavljana je – barem to tako izgleda.

Ne trebam budilicu, za to imam mačku, ako ima volju za buđenjem. Većinom nema. Ustane se da bi me probudila točno u 6.30. To mi se svidi, dam milostivi doručak, a onda se ona umije i postavi pred vrata da ju pustim van. Ostavljam kavu i idem otvoriti milostivi. No ona se predomislila, vani joj se ne sviđa. Barem na trenutak… Sjednem da bih popila kavu, ali još ju nisam ni uzela u ruku, a mačka mi se već popne u krilo, raskomoti se i spava. Ali ja moram na posao, no mačka ni makac. Potpuno joj je svejedno hoću i zakasniti na pisao, a djeca u školu. Probudim je, ona ne zna gdje je, koji i je dan, a ni tko sam ja, ali ako ima šanse ogrebe me za osvetu što sam ju probudila. Moram se presvući, puna sam dlaka, ali ne smeta. Oprostim joj. Pustim ju van, uzimam torbu, ali samo što sam otvorila vrata, mačka je natrag. Prije nego ju uvjerim da će ako izađe van dobiti poslasticu, već kasnim.

Iz iskustva znam da najljepši dar za mačku nije nikakav podstavljeni meki jastučić, ekstra mačka grebalica ili ukrašena ugodna kućica. Najbolji dar je kutija od tih stvari. Zanimljvo je promatrati kako se mačje tijelo mijenja u tekućinu i pomalo ali sigurno se „ulijeva” u svakakve kutije. Cijelom događaju naravno prethodi pažljivo planiranje. Najprije kutiju pažljivo obiđe, onjuši je, dodirne šapom i onda se u nju mirno nastani. I već za trenutak spava. Milostiva je zadovoljna s „darom”, a ja sam pomalo razočarana.

Nekad se na nju naljutim i ne razgovaram s njom. Vidim joj u očima kako si misli: „Konačno! Sad imam mir od te nametljive žene.” Protegne se i ode leći na svoje mjesto na kauču. Legne i počne presti. A ja u sekundi zaboravim zašto sam se na nju uopće ljutila. Sjednem do nje, ona mi uđe u krilo i prede dalje. A ja već razmišljam da bih joj, kad je tako dobra, trebala nešto kupiti – neku novu igračku ili barem nešto fino za pod zub…

Znanstvenici si već desetljećima postavljaju pitanje jesu li mačke pripitomljene ili ne. Ja znam točan odgovor. Hranimo ih, svakodnevno se brinemo da imaju čisti pijesak i pune zdjelice – one su pripitomile nas.

Autor teksta: Lidija Dujmenović

Síla naší menšiny je v jednotě

Brzy uplyne prvních šest měsíců oslav spjatých s 80. výročím časopisu Jednota a mnoho plánovaných akcí už je za námi. Mým cílem během celého roku bylo informovat veřejnost o tom, co Jednota je a co všechno dělá, a hlavně rozšířit povědomí o tom, že existuje už 80 let.

Díky tomu, že o nás mají média zájem a že hodně pracujeme na propagaci našich akcí, se o nás mluvilo už v několika pořadech v rádiu i televizi. Měla jsem tu čest hovořit o Jednotě v HRT v pořadu Prizma, jehož součástí byla i příloha z křtu knihy Sylvie Sittové a vernisáže výstavy obrazů hlavní redaktorky Jednoty Jany Staňové. Člověk si to v každodenním životě ani neuvědomí, dokud se neslyší v televizi mluvit o tom, jaký je to vlastně malý zázrak, že se jeden časopis podařilo zachovat tolik let.

Z dnešního pohledu tomu už dokážu lépe rozumět. Vidím, že to tajemství spočívá v jednotě, v jednotě celé naší menšiny. Ve společných zájmech a společné snaze zachovat všechno, co nám naši předkové zanechali, ale také v obrovské snaze předat to dalším generacím.

Měla jsem nesmírnou radost při přípravě fotomaratonu Foto Kroku. Bylo mi nepříjemné někomu volat a prosit ho, aby svou volnou sobotu strávil v Daruvaru a pózoval fotoreportérům. Přesto téměř žádná beseda neodmítla. Každý, koho jsem oslovila, byl ochotný pomoci a zároveň pro ně bylo ctí účinkovat v naší akci.

To jsou chvíle, kdy člověk cítí vděčnost a hrdost, že je součástí české menšiny. Dnes je vzácné, aby se lidé navzájem podporovali a pomáhali si bez očekávání, že se jim služba vrátí. Prostě to všichni děláme pro nás, pro naše děti a jako poděkování našim předkům. Těžko tomu může rozumět někdo, kdo toho není součástí.

Před námi je ještě několik akcí a ta hlavní nás čeká na podzim – slavnostní program, ve kterém budou účinkovat všechny besedy jako další dárek Jednotě k narozeninám. Jsou to zároveň narozeniny nás všech.

Děkujeme všem předplatitelům za podporu a všem, kteří svou každodenní prací a oddaností přispívají k tomu, aby Jednota i nadále žila mezi krajany a spojovala naši menšinu.

Snaga naše manjine je u jedinstvu

Prvih šest mjeseci proslave 80. obljetnice časopisa Jednota uskoro će završiti, a mnogi planirani događaji već su iza nas. Moj cilj tijekom cijele godine bio je informirati javnost o tome što je Jednota i čime se sve bavi, a najvažnije podići svijest o tome da postoji već 80 godina. Zahvaljujući tome da se i mediji zanimaju za nas i činjenici da se trudimo promovirati naše događaje, već smo bili predstavljeni u nekoliko radijskih i televizijskih emisija. Imala sam čast govoriti o Jednoti u HRT-ovoj emisiji Prizma, u kojoj je bio i prilog s predstavljanja knjige Sylvije Site te s otvorenja izložbe slika glavne urednice Jednote Jane Stanje. Čovjek u svakodnevnom životu toga nije ni svjestan dok ne čuje na televiziji kako pričaju o tome koliko je malo čudo što je časopis uspio opstati toliko godina.

Iz današnje perspektive to mogu bolje razumjeti. Vidim da je tajna u jedinstvu, u jedinstvu cijele naše manjine. U zajedničkim interesima i zajedničkom nastojanju da sačuvamo sve što su nam ostavili naši preci, ali i u ogromnom nastojanju da to prenesemo budućim generacijama.

Imala sam neizmjernu radost u pripremi fotomaratona Foto Krok. Bilo mi je neugodno zvati nekoga i tražiti da svoju slobodnu subotu provede u Daruvaru i pozira fotoreporterima. Ipak, gotovo nijedna beseda nije odbila. Svi kojima sam se obratila bili su spremni pomoći, a istovremeno im je bila čast sudjelovati u našem događaju.

To su trenuci kada čovjek osjeća zahvalnost i ponos što je dio češke manjine. Danas je rijetkost da se ljudi međusobno podržavaju i pomažu, a da ne očekuju ništa zauzvrat. Svi to jednostavno radimo za sebe, za svoju djecu i kao zahvalu svojim precima. Teško to može razumjeti netko tko nije dio toga.

Pred nama je još nekoliko događaja, a glavni nas čeka na jesen – svečani program u kojem će sudjelovati sve besede kao još jedan rođendanski poklon Jednoti. To je ujedno i rođendan svih nas.

Zahvaljujemo svim pretplatnicima na podršci i svima koji svojim svakodnevnim radom i predanošću doprinose da Jednota nastavi živjeti među našim sunarodnjacima i ujediniti našu manjinu.

Autor teksta: Anita Jovanović

Nizozemsko, nebo Holandsko – víte, co je správně?

V dubnu jsem měla poprvé příležitost cestovat do Nizozemska. I když jsem nebyla ubytovaná v Amsterodamu, ale ve městě Hilversum, jihovýchodně od Amsterdamu, neustále jsem kamarádovi z Nizozemska říkala: „Uvidíme se, až přijedu do Amsterodamu.” Při jednom rozhovoru mi řekl: „Víš, Nizozemsko není Amsterodam. Amsterodam je jen jedno město v Nizozemsku a Nizozemsko má spoustu dalších míst, která jsou podle mě krásnější než Amsterodam!” Hm, ano. Ani jsem si neuvědomovala, jak moc ztotožňuji celý stát s jednou světově známou metropolí. Abychom si rozuměli, samozřejmě jsem nepropásla příležitost, která se mi naskytla, a do Amsterodamu jsem se podívala. Amsterodam má také své kouzlo, zvláštnosti a krásu. Tak pojďme postupně.

Nizozemsko je skvěle propojené vlaky. Ze známého letiště Schiphol Air-port jsme se velmi jednoduše, pohodlně a relativně rychle dostali do Hilversumu. Stejně tak i do Amsterodamu. Takový způsob dopravy se mi líbil. Všechno je digitalizované, žádné čekání ani velké davy lidí. Díky tomu tam není ani tak hustý provoz na silnicích, na jaký jsme zvyklí ve velkých městech. Opravdová pohoda.

Dalším nejpopulárnějším dopravním prostředkem je kolo. V Nizozemsku není moudré chodit po cyklostezce. Je větší šance, že vás srazí kolo než auto. V Nizozemsku je více kol než obyvatel a hned vám řeknu, že cyklisté nemají slitování. Pro mě to bylo mimořádně těžké, protože jsme v Chorvatsku zvyklí, že má chodec přednost. Toto pravidlo neplatí všude. Ale naštěstí jsem se vrátila živá a zdravá.

Představte si, že máte na domě nádherná velká okna. Otevřený prostor, ve kterém světlo tančí po celé obytné části. Pohádkové, zvlášť když jsou ulice a dvory plné krásné zeleně a kvetoucích keřů. A teď si představte, že nikde nemáte záclony, a kromě nádherného tance slunečních paprsků jste vystaveni pohledům všech kolemjdoucích, kteří vidí váš obývací prostor od přední až po zadní část domu. Každopádně zajímavý koncept „nezáleží mi na názoru ostatních”. Na druhou stranu jsem vlastně ani neviděla nikoho, kdo by nahlížel do oken – žádní zvědaví kolemjdoucí, kromě nás Chorvatů, tedy mě a manžela, kteří byli z této skutečnosti zaskočeni. V Chorvatsku by to tak nemohlo být, protože „co tomu řeknou sousedi”.

Řeknu něco i o samotném Amsterodamu. Město kanálů, město s více než 500 mosty, více než 160 národnostmi, s nakloněnými domy a – známé svým výrazným liberalismem. Když tedy chodíte ulicemi Amsterodamu, opravdu můžete vidět ledacos a také ledacos konzumovat, ať chcete nebo ne. Když jsem procházela jednou ulicí plnou coffee shopů, skoro se mi udělalo špatně ze zápachu. A teď se ptáte, co má s tím vůně kávy společného. V Amsterodamu totiž, pokud si chcete dát kávu, nikdy neříkejte „coffee shop”, ale „café”. Proč? Protože coffee shop je označení pro obchody, kde se prodávají drogy, které jsou tam legální, takže ať chcete nebo ne, vůně hašiše, marihuany a dalších mně neznámých drog vás na některých místech určitě zasáhne.

A co říct na závěr? Tulipány, pestrost barev, dřeváky, sýr a větrné mlýny… Jak se ta země vlastně jmenuje – Nizozemsko nebo Holandsko? Pokud jí náhodou říkáte Holandsko, vězte, že to není správně. Holandsko je jen jedna část Nizozemska, ve které se nachází Amsterodam. Takže když mluvíme o státě nebo království, mluvíme o Nizozemsku. Doufám, že jste se něco nového naučili. Zajímalo by mě, jak se vám tam bude líbit, pokud se tam jednou dostanete.

Nizomemska ili Holandija – znate li što je ispravno?

U travnju sam imala priliku prvi put putovati u Nizozemsku. Iako nisam odsjela u Amsterdamu, već u gradu Hilversumu, jugoistočno od Amsterdama, stalno sam svom prijatelju iz Nizozemske govorila: „Vidimo se kad stignem u Amsterdam.“ Tijekom jednog razgovora, rekao mi je: „Znaš, Nizozemska nije Amsterdam. Amsterdam je samo jedan grad u Nizozemskoj, a Nizozemska ima mnogo drugih mjesta za koja mislim da su ljepša od Amsterdama!“ Hm, da. Nisam ni shvaćala koliko cijelu zemlju poistovjećujem s jednom svjetski poznatom metropolom. Da se razumijemo, naravno, nisam propustila priliku koja mi se ukazala i otišla sam u Amsterdam. Amsterdam također ima svoj šarm, posebnosti i ljepotu. Dakle, idemo korak po korak.

Nizozemska je dobro povezana vlakovima. Iz poznate zračne luke Schiphol, vrlo lako, udobno i relativno brzo stigli smo do Hilversuma. Isto vrijedi i za Amsterdam. Svidio mi se ovaj način prijevoza. Sve je digitalizirano, nema čekanja ni velikih gužvi. Zahvaljujući tome, na cestama nema toliko prometa kao što smo navikli u velikim gradovima. Prava ugodnost.

Sljedeće najpopularnije prijevozno sredstvo je bicikl. U Nizozemskoj nije pametno hodati biciklističkom stazom. Veća je vjerojatnost da vas udari bicikl nego automobil. U Nizozemskoj ima više bicikala nego stanovnika i odmah ću vam reći da biciklisti nemaju milosti. To mi je bilo izuzetno teško, jer smo u Hrvatskoj navikli da pješaci imaju prednost. Ovo pravilo ne vrijedi svugdje. Ali srećom vratila sam se živa i zdrava.

Zamislite da na kući imate prekrasne velike prozore. Otvoreni prostor u kojem svjetlost pleše po cijelom dnevnom boravku. Fantastično, pogotovo kada su ulice i dvorišta puni prekrasnog zelenila i cvjetajućeg grmlja. Sada zamislite da nigdje nemate zavjese i osim prekrasnog plesa sunčevih zraka, izloženi ste pogledima svih prolaznika koji vide vaš dnevni prostor od prednje do stražnje strane kuće. Uglavnom, zanimljiv koncept

“Ne zanima me što drugi misle”. S druge strane, zapravo nisam vidjela nikoga kako gleda u prozore – nijednog znatiželjnog prolaznika, osim nas Hrvata, mog supruga i mene, koji smo bili iznenađeni ovom činjenicom. To u Hrvatskoj ne bi moglo biti tako, jer „što će reći susjedi”.

Reći ću i nešto o samom Amsterdamu. Grad kanala, grad s više od 500 mostova, više od 160 nacionalnosti, s nagnutim kućama i – poznat po svom izrazitom liberalizmu. Dakle, kada šetate ulicama Amsterdama, zaista možete puno toga vidjeti, a i puno toga konzumirati, htjeli vi to ili ne. Kad sam prošetala jednom ulicom punom coffee shopova, smrad mi je gotovo donio mučninu. I sad se pitate kakve veze ima miris kave s tim. U Amsterdamu, ako želite popiti kavu, nikada ne recite „coffee shop”, već „café”. Zašto? Zato što je coffee shop naziv za trgovine u kojima se prodaje droga, koja je tamo legalna, pa htjeli vi to ili ne, miris hašiša, marihuane i drugih meni nepoznatih droga sigurno će vas pogoditi na nekim mjestima.

I što mogu reći za kraj? Tulipani, šarenilo boja, klompe, sir i vjetrenjače… Kako se zapravo zove država – Nizozemska ili Holandija? Ako je slučajno zovete Holandija, znajte da to nije ispravno. Holandija je samo jedan dio Nizozemske, gdje se nalazi Amsterdam. Dakle, kada govorimo o državi ili kraljevstvu, govorimo o Nizozemskoj. Nadam se da ste naučili nešto novo. Pitam se kako će vam se tamo sviđati ako jednom dođete tamo.